Loading...
X

Cesta po Brazíli 2016

Cesta po Brazílii 2016

Naše cesta trvala celkem 13 dní, od 16. 3. do 29. 3.

Strávili jsme přes 30 hodin v autech a autobusech a najeli přes 3.000,- km.

V letadlech jsme strávili 37 hodin a nalétali 24.300 km v celkem 7 letadlech.

Ale stálo to za to.

Vše odstartovalo nalezení pravděpodobně chybného tarifu letenky z Barcelony do Sao Paula. Měli jsme zhruba 30 minut na rozmyšlení, zda koupit nebo nekoupit. Zariskovali jsme a letenky koupili. Pár minut po nákupu již letenky opravdu nebyly k dispozici.

16. 3. Cesta Ostrava – Katowice – Barcelona

Večer jsme se ocitli v Barceloně. Odlet jsme měli až další den, takže jsme si předem koupili ubytování v kempu. Jezdit do kempu v březnu je blbost. Teď už to víme.

Doufali jsme, že těch 6 km z letiště k našemu kempu seženeme autobus, bohužel se nepovedlo. Taxi z letiště by nás vyšlo dráž než letenka, proto jsme se rozhodli těch 6 km ujít pěšky. Pršelo a bylo 6 nad nulou.

Do kempu jsme dorazili po hodině a půl celí promočení. Naše chata byla bez vytápění – prostě kemp, využívaný hlavně v létě. Oblečení nám tedy nemělo šanci do rána uschnout.

Oblékli jsme si všechno suché, co nám zbylo a za vzájemného zahřívání a s párou u pusy jsme se snažili usnout.

17. 3. Let Barcelona – Rio de Janeiro

Ráno naštěstí vysvitlo slunce, takže jsme se rychle snažili usušit, co se dalo a vyrazili opět pěšky směr letiště.

 

 Sedli jsme na letadlo směr Řím – Rio de Janeiro. V nočním letu do Ria jsme se snažili trošku vyspat, pro mě druhá probděná noc.

18. 3. Cesta Rio de Janeiro – Sao Paulo – Pantanal

V Riu přesedáme na let do Sao Paula a tam máme jediný cíl – co nejrychleji najít sprchu. Pár dnů bez sprchy a člověk v tom horku smrdí jako prase.

Zjišťujeme jak funguje městská hromadná doprava a vydáváme se do centra. Zavazadla jsme si nechali v úschovně v metru a šli po okolí hledat sprchu.

Za mírný poplatek nás nechali osprchovat v jednom malém hotelu. Šli jsme do sprchy s informací, že teplou vodu máme pouze 10 minut, pak bude ledová. Vodou jsme šetřili, pár kapek a stop. Bohužel těch 10 minut bylo čistého času a že jsme měli vodu zastavenou nikoho nezajímalo.

Nyní máme několik hodin čas před odjezdem autobusu.

Na stanici metra se snažíme získat nějaké informace jakou SIM kartu si pořídit kvůli internetu. Zde poprvé narážíme na jazykovou bariéru – anglicky v Brazílii nemluví skoro nikdo, pouze portugalsky a španělsky. Pomocí překladače v mobilu se snažíme portugalsky vysvětlit, jakou SIM kartu bychom si představovali, nakonec kupujeme balíček s údajně 150 MB dat, super. Po vyčerpání 10 MB se mi data blokují.

Zbývá trocha čas do odjezdu autobusu, tak v průvodci vybíráme nejzajímavější místa a vydáváme se na místní trh.

Zbývá hodina do odjezdu autobusu směřujícího 1000 km do vnitrozemí, do Campo Grande. Zjišťujeme, že nemůžeme najít místo, odkud má autobus vyjíždět. Adresa zastávky z jízdenky neexistuje. S mírnou panikou procházíme stanicí metra a hledáme pomoc nebo informace. Narážíme na stánek společnosti, která autobus provozuje. Stavíme se do fronty, která ale vypadá, že do dojezdu autobusu v žádném případě nezmizí.

Ptáme se před námi stojícího Brazilce, jestli by nám neporadil. Pán uměl mírně anglicky, vysvětlil nám, že jede stejným autobusem. Jízdenku vytištěnou z internetu si zde musíme vyměnit za skutečnou jízdenku. Po necelé hodině jsme se dostali na řadu. Ochotný pán nás počkal a ukázal nám, odkud autobus vyjíždí.

Další stresová situace nastala, když jsme přišli na řadu s odbavením zavazadel pod autobus – během 5 minut se mi cestou na zastávku podařilo jízdenky ztratit. Autobus už chtěl vyjíždět, když jsem je našel na dně batohu.

 

Vzhledem k dlouhé cestě měl autobus několik zastávek, na každé z nich si povídáme s pánem, který nám na nádraží pomohl a získáváme další a další informace o místě, kam jedeme.

V autobuse jsme se konečně trošku vyspali. Po dvou nocích bez spánku to byl luxus, sedadla se dala dobře sklopit, pohodlí místních dálkových autobusů je pověstné.

 

19. 3. Cesta do pousady Santa Clara

Po 15 hodinách přijíždíme do Campo Grande, kde byl díky vzdálenosti časový posun jedné hodiny. Po příjezdu nás zde měl čekat člověk z agentury, kterou jsme si předem zamluvili přes internet. Měl nás odvézt hlouběji do bažin Pantanalu, tam nás ubytovat a zajistit program. Byli jsme tedy nervózní z toho, že máme zpoždění a ukázalo se, že oprávněně. Na nádraží nás nikdo nečekal, kontakt jsme žádný neměli a funkční mobil také ne. Asi tu umřeme.

Několikrát jsme prošli celé nádraží, dokud nás nezastavil člověk který se nás ptal co potřebujeme. Vysvětlili jsme mu že bychom chtěli do Pantanalu a on nám poradil, abychom zašli k jednomu stánku který nabízí tyto výpravy s ubytováním.

Paní ve stánku nám řekla, že naše agentura má dnes zavřeno a že oni jsou jediní, kteří nám mohou pomoci. Nabídla nám dvě noci v Pantanalu s bohatým programem, ale cena byla vysoká. Řekli jsme svůj limit, načež řekla že nám prodá nocleh v pokoji s více lidmi za cenu kempingu.

Na rozhodnutí jsme měli jen pár minut, protože minibus, který vozí turisty z nádraží do Pantanalu již odjel a každou minutou se vzdaloval.

Nakonec jsme souhlasili, paní zavolala řidiči, ať nás počká, sedli jsme na taxi a ten dohnal minibus, do kterého jsme přesedli.

Netušili jsme, kam jedeme ani jak dlouho bude trvat cesta. V domnění že pojedeme jen pár kilometrů jsme se natěšeně kochali krajinou. Cesta nakonec trvala necelých 5 hodin a ujeli jsme dalších 350 km. Jeli jsme s dalšími 6 lidmi, z nichž jeden byl cestovatel z Izraele, s kterým jsme se později ještě potkali.

20 kilometrů před cílem jsme nasedli na korbu jiného auta, kterým nás dovezli až k našemu ubytování.

 

 

 

Cestou vidíme prvního kajmana a jsme nadšení.

 

Největší nadšení nás ale čekal v naší pousadě, kde jsme byli ubytování. Úžasné prostředí, příroda, všude divoká zvířata, papoušci, nechyběl ani bazén. Na místě nám místo hromadného pokoje nabídli soukromý pokoj, takže vše klaplo dokonale.

 

 

 

 

Zbytek dne pouze odpočíváme, válíme se u bazénu a užíváme si soukromí. V pousadě nebyl kromě nás skoro nikdo.

Neplatilo se zde místní měnou, ale korálky, které jsme vyměnili za peníze.

20. 3. Pantanal, Pousada Santa Clara

Ráno jsme vstali brzy na snídani a čekala nás projížďka na koních.

Chudák Jana z toho byla vyděšená, nikdy na koni neseděla a navíc dostala koně, o kterém ji zapomněli  říct, že musí být vždy vepředu, jinak trošku zlobí. Cestou se párkrát rozběhl, párkrát se splašeně otočil ale když se dostal před všechny dopředu, uklidnil se.

Na projížďce bylo úžasné to, že jsme byli v Pantanalu zrovna v době, kdy končilo období dešťů a voda ustupovala. Projížďka byla skrz zatopené mokřady, kde koně měli vodu po kolena.

 

Následoval oběd formou rautu na rozpálených kamnech. Místní hovězí maso nám lidé doporučovali, nejsme žádní gurmáni ale tohle maso bylo úžasné.

Poté nás čekala projížďka lodí, průvodce uměl dobře anglicky a popisoval nám různé druhy ptáků a zvířat, které jsme zahlédli. Taky jsme měli štěstí na obrovského kajmana, který se u břehu vyhříval. Průvodce nás ujistil, že nejsou nebezpeční, že se zde lidé mezi nimi běžně koupou a nevadí jim ani piraně.

 

 

 

 

 

Pak jsme opět relaxovali u bazénu a chvíli se opalovali. Užívali jsme si toho, že jsme zde nebyli v nejvyšší sezóně a v celé pousadě jsme momentálně byli zcela sami. Vše jsme měli jen pro sebe. Místním se nevyplatilo připravovat nám rauty, proto nám přinesli několik talířů s jídlem a jezte si co chcete.

 

 

 

Večer nás čekala „noční safari“. Naložili nás na korbu auta, jeden muž řídil a druhý – náš průvodce – seděl s námi se svítilnou v ruce, projížděli jsme místními džunglí a průvodce svítilnou hledal zvířata a popisoval nám je. Moc jsme toho bohužel neviděli, navíc Janu děsně bolela hlava, takže jsme se už těšili do postele.

V noci došlo k výpadku proudu, takže nefungovala ani klimatizace a noc jsme protrpěli.

21. 3. Cesta do Campo Grande

Ráno jsem si přivstal, abych udělal pár fotek při vycházejícím slunci.

Ráno nás čekala „safari“ s procházkou džunglí, auto nastartovalo až napotřetí – ráno prý auta startují špatně, protože je chladno. Chtěli jsme pánovi vysvětlit, že pod pojmem „chladno“ si asi každý představujeme něco jiného, bylo 30°C.

Konečně vidíme hromadu zvířat, na která jsme se tak těšili – kapybary, kajmany, divoká prasata…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po obědě jsme se rychle sbalili a opouštíme pousadu. Na korbě auta nás zavezli 20 km k nejbližšímu městu, kde jsme měli přesednout do minibusu.

 

 

 

 

Zde jsme opět viděli kolegu z Izraele, s kterým jsme se viděli v minibuse na cestě tam. Řekli jsme mu, že jsme byli z Pantanalu nadšení – jak z ubytování, tak z programu. On nám popsal pravý opak – jeho průvodce v džungli a na lodi využil veškerou slovní zásobu a s nataženým prstem popisoval: „fish..“, „monkey..“ Ubytování taky údajně děs, voda v bazénu zelená… a nakonec jsme se dozvěděli, že jel se společností, s kterou jsme byli původně domluvení přes internet.

 

Máme namířeno zpět do Campo Grande – 350 km. Tam tentokrát čekáme na letadlo směr Rio de Janeiro.

Letadlo nám ale odlétalo až ve 4 hodiny ráno, takže jsme museli noc strávit na letišti. Na nepohodlných lavičkách na letišti se moc spát nedalo – kvůli klimatizaci byla šílená zima. Vydali jsme se kousek do města najít místo na přespání – ať už venku, nebo v levném hotelu. Ulice ale vypadaly v noci dost děsivě, moc turistického ruchu tam nebylo, pouze pohledy místních. Nakonec jsme si lehli před letištěm na zem a tam jsme vydrželi do odletu.

 

22. 3. Cesta do Rio de Janeiro

Po přistání v Riu jsme se museli dostat k pláži Copacabana, věděli jsme že metrem by to neměl být problém, ale když už jsme došli s těžkými batohy k nějaké stanici metra, zjistili jsme že je zavřená. Začali jsme hledat autobusy. Nedokázali jsme se zorientovat v tom který autobus kam jede, nakonec jsme ale dostali radu od jednoho mladého člověka který uměl anglicky a vysvětlil nám kudy na metro.

V Riu jsme měli zamluveno ubytování předem. Všechny bytové domy v ulicích podél Copacabany mají tu zvláštnost, že mají vrátného, který sedí za velkou bránou a každého příchozího pouští – s bezpečností to v těchto místech není nejlepší, takže nás to nejen udivilo ale i uklidnilo.

Vyjeli jsme do správného patra a tam nám otevřela starší malá paní – anglicky uměla jen pár slovíček, ale díky její urputnosti nám cokoliv vysvětlit jsme se vždy domluvili.

  

Dáme si sprchu a vydáváme se na procházku po pláži, večer jsme si dali romantickou večeři na pláži a jdeme spát.

  

  

  

  

23. 3. Rio de Janeiro

Ráno jsme využili služeb naši hostitelky a nechali ji na vyprání naše oblečení za mírný poplatek. Procházíme se městem a já zkouším koupit novou SIMkartu s tím, že teď už se nenechám napálit. Pán v trafice opět neuměl anglicky. Nakonec zjišťujeme, že nám prodal tarif, který je určen jen pro Brazilce a nefunguje, dokud se nezaregistrujete pomocí čísla CPF – obdoba našeho rodného čísla. To samozřejmě nemám. Pomocí WiFi na internetu nacházím generátor náhodných CPF, registruji se pod smyšlenými údaji a jsem hrdý na to, jak jsem nad jejich systémem vyzrál. Po 10 MB se mi internet opět blokuje.

Našim dnešním hlavním cílem je výlet na horu Corcovado na sochu Ježíše. Na internetu zjišťujeme podrobnosti – odkud vyjíždí autobusy. Na místě kupujeme lístky a vše jde skvěle a bez problémů. Až na ty davy lidí.

  

  

Příští noc měla být podle našeho plánu poslední v Riu a dále jsme plán neměli, jen jsme věděli že za 5 dnů nám odlétá letadlo z 450 km vzdáleného Sao Paula a tu dobu jsme chtěli strávit na cestách tímto směrem. Rozhodli jsme se, že se další den vydáme na ostrov Ilha Grande, který byl cestou. Plán = rezervujeme si minibus, který nás zaveze k přístavu a pak přesedneme na loď směr ostrov, kde si najdeme nocleh.

24. 3. Cesta na Ilha Grande

Ráno jsme se zbavili všech nepotřebných věcí, abychom sebou tahali co nejméně věcí a zůstali nám jen dva malé batohy na zádech. Dopoledne máme čas, takže se válíme na pláži, procházíme po městě a odpoledne čekáme na minibus.

Já dávám poslední šanci místním telekomunikacím a rozhodnu se nabít zakoupenou SIM kartu, prodejce neuměl anglicky, ale zavolal si pomoc. Zjišťuji, že je rozdíl, zda si SIM zakoupím v Riu, v Sao Paulu nebo jinde – je to jiný stát, jiná předvolba… Nakonec SIM zakoupenou v Sao Paulu nabíjím v Riu, abych měl 100 MB dat a jsem si jist, že teď to již klapne. Protože všude ve městech mají pokrytí LTE a 100 MB vám zmizí během pár minut, nastavuji si na telefonu pouze GPRS, aby mi data chvíli vydržela a použil jsem je jen na nutné věci (mapa, autobusy) . Po 10 MB konec, vzdávám to.

Minibus nás vyzvedává a vydáváme se na cestu směr ostrov Ilha Grande. Celou cestou jsou šílené zácpy, mezi auty kličkují prodejci vody a různého jídla.

 

K přístavu u ostrova Ilha Grande dorážíme už za tmy a za mírného deště. Tam se ptáme spolucestujících čekajících s námi na loď, jestli si zajišťovali ubytování předem, nebo jako my – to budou řešit až na místě. Koukají se na nás jako na blázny, že teď takhle pozdě už tam nic nenajdeme. To nás moc neuklidnilo.

Lodí dojedeme na ostrov a začínáme hledat nocleh. Přístav na ostrově byl hodně živý, hlava na hlavě. Byly totiž velikonoce a místní se zde sjížděli na dovolenou – o to menší pravděpodobnost, že najdeme nocleh. Nakonec se ptáme kolemjdoucí paní, zda neví o nějakém stanování. Ta zavolala mladšího kluka, který nás vede až ke kempingu svého otce. Tady měla rodina na zahradě postaveny desítky stanů – jeden vedle druhého. Domluvíme se s nimi na ceně a rozhodneme se zde jednu noc přespat.

Majitel nám postavil stan – myslím že jedna osoba by měla problém se v něm vyspat. Spali jsme s hlavami venku. Batohy jsme také museli nechat před stanem. V noci bylo Janě tak špatně, že jsem přemýšlel, jestli jsou zde případně lékaři. Neuměla dýchat a bolela ji hlava. Ráno se to naštěstí spravilo.

25. 3. Ilha Grande

Hned ráno bereme do rukou průvodce a procházíme ostrov s tím, že najdeme nějaké lepší ubytování na další noc, kterou jsme chtěli na ostrově zůstat. První krásné doporučované ubytování u moře má samozřejmě obsazeno, v tom dalším – hluboko v džungli – nás nechce ubytovat, dokud se nevrátí majitel. My ale nemůžeme čekat, tak se loučíme a jdeme hledat dál.

 

 

 

 

Na jedné malé pláží nacházíme pěknou chatu, tak se ptáme barmanky, zda bychom zde mohli přenocovat. Posunky nám vysvětluje, že zde to možné není. Smutně odcházíme a pár metrů dál nás zastavuje kolemjdoucí a ptá se co hledáme, říkáme že nocleh. Říká, že nabízí nocleh, ale minimálně na dvě noci. My máme v plánu zůstat jen jednu noc, ale rozhodneme se, že se s ním na tu jeho chatu koukneme. Zavedl nás přesně na místo, kde nás před chvíli paní barmanka odbyla. Ubytování bylo nádherné, na pláži, včetně všeho co jsme potřebovali. Rozhodneme se tedy zůstat dvě noci a měníme trošku plány. Chtěli jsme ještě navštívit na jednu noc Paraty, ale to oželíme.

 

 

 

 

Jediné co nás trošku zneklidňovalo byli švábi v koupelně, ale vzhledem k tomu co už jsme zažili se to dalo překousnout.

 

26. 3. Ilha Grande

Relaxujeme na pláži, procházíme se po ostrově, ochutnáváme místní kuchyni. Konečně relax. Začínáme zjišťovat, co budeme dělat zítra – rozhodli jsme se rezervovat autobus směr Sao Paulo a jednu noc přespat někde u letiště. Autobus z přístavu u ostrova jezdil 5x denně směr Sao Paulo, bohužel nám ale bylo řečeno, že přes internet si ho nezarezervujeme. Rezervovat autobus mohou pouze místní, my si musíme koupit lístky až na místě, ale nemáme mít strach, že v tom není problém. Tak zatím kupujeme pouze lístek na zítřejší loď směr přístav.

 

 

27. 3. Cesta do Sao Paulo

V noci se posunovala hodina. Teda alespoň v Česku, jak je to v Brazílii jsme netušili a internet jsme neměli. Řekli jsme si, že nebudeme nic riskovat a na loď vyrazíme o hodinu dříve. Na molu zjišťujeme, že v Brazílii se hodiny neposunují a máme hodinu čas na snídani.

 

 

 

Po příjezdu lodí do přístavu jdeme 2 km pěšky na autobusové nádraží. Ptáme se na autobus směr Sao Paulo a zjišťujeme, že všechny linky jsou plně obsazeny. Trošku se nás zmocňuje panika a začínáme přemýšlet, jak se dostaneme do Sao Paula. Nakonec nám poradili, že můžeme využít dvě různé linky – s přestupem. Kupujeme lístky a doufáme, že vše klapne. Před nástupem do autobusu se snažíme u řidiče zjistit, jak poznáme, že jsme na správné zastávce, kde máme přestoupit. Samozřejmě nám nerozumí, naštěstí cestující před námi pochopil o co nám jde a řekl, že vystupuje stejně a řekne mám, až tam budeme. Sedl si vedle nás a jelikož anglicky moc neuměl, tak nám občas napsal nějakou větu do mobilu do překladače.

 Cestou jsme měli možnost vidět krásnou přírodu, desítky a stovky kilometrů úžasné přírody a krásné výhledy.

 

Po vystoupení z autobusu začal náš kolega ochotně zjišťovat, na který autobus máme dále přestoupit. Po chvíli přiběhl, ukázal nám na správné nástupiště, rozloučil se s námi a před odchodem nám do překladače napsal poslední větu: „NIKOMU TADY NEVĚŘTE!“. To nás trošku vyděsilo.

Našli jsme ceduli, kde jsme si přečetli, že náš autobus odjíždí dvacet minut před tím, než je čas který máme na jízdence. Naštěstí se to vysvětlilo, náš autobus prostě na ceduli nebyl, ale přesto přijel.

Vystupujeme v Sao Paulu a na metru na informacích se snažíme zjistit, jak se dostat k našemu noclehu u letiště. Paní se nás ptá, zda opravdu chceme jet to téhle části města a nevěřícně na nás kouká. Tohle místo prý pro turisty moc není. Poradí nám čísla autobusů a my se vydáváme na metro a na zastávku. Už od zastávky chápeme, že i když je naše ubytování blízko letiště, tak okolí je spíše chudinské a turisté zde asi nejezdí.

Sedíme v autobusu a podle GPS odhadujeme, kde bude nejlepší vystoupit, abychom byli co nejblíže ubytování. Vystoupíme a jdeme asi kilometr pěšky celkem děsivými uličkami.

Ubytování bylo v něčem podobném kontejnerům – jedna úzká místnost s dvěma postelemi a na konci s koupelnou.

28. 3. Let Sao Paulo – Řím

Druhý den hledáme autobus, abychom se dostali k letišti. S jedním přestupem tam jsme do hodiny. Letenku máme zakoupenou směr Sao Paulo – Řím – Barcelona. V plánu ale máme vystoupit v Římě, odkud máme koupenou letenku do Prahy. Na letišti se pro jistotu ptáme, jestli to nebude problém. Bohužel nám je řečeno, že musíme absolvovat celý let. My ale nemáme odbavená žádná zavazadla, tak si říkáme, že zkusíme ukončit let v Římě.

Při odbavení zjišťujeme přesný čas, kdy se otevírá gate. Bohužel jsme špatně rozuměli a byl to čas, kdy se gate zavírá. Protože jsme si to už nikde neověřovali, trošku jsme se přes letiště proběhli, když jsme to zjistili.

Let z Brazilie byl o poznání horší než let tam. Starší letadlo a méně prostoru pro nohy, spánek byl nereálný.

V Římě jsme se tedy rozhodli ukončit náš let, při imigrační kontrole na letišti jsme tedy po předložení pasu řekli, že zde cestu končíme. Já jsem si ale nechal letenku směr Řím – Barcelona v pasu, úředník si ji samozřejmě všiml a ptal se, proč nepokračuji v cestě. Vysvětlil jsem mu, že let byl zrušen a já musím zůstat v Římě. Uvěřil.

Protože jsou v Římě dvě letiště a my se mezi nimi museli přemístit, poprosil jsem svou tetu, která v Římě již několik let žije, jestli by nám nepomohla. Teta byla ochotná, vyzvedla nás na letišti, nabídla nám sprchu, snídani, pár hodin jsme se vyspali a pak nás zavezla na druhé letiště. Tímto bych ji chtěl ještě jednou poděkovat!

Následoval let do Prahy a vlakem domů.

Závěr

Byla to naše nejnáročnější výprava, jak psychicky, tak fyzicky, ale jsme rádi za všechny zážitky a zkušenosti, které jsme získali. Pokud bychom pro podobnou cestu využili cestovní kancelář, bylo by vše určitě jednodušší a v pohodě, ale nás baví právě to dobrodružství, kdy musíme vše zařídit sami, a hlavně svoboda toho, že nevím, kde budeme zítra a můžeme být kde chceme.

Pro ty, kdo by plánovali podobnou cestu, ještě uvádím pár praktických a důležitých informací:

Pokud bychom podobnou trasu a zážitky plánovali s cestovní agenturou, tak by nás to vyšlo letmým prohledáním internetu na zhruba 180.000 Kč za oba a bez jídla! Což je pro nás samozřejmě nepředstavitelné. Díky levným letenkám a řešením všech věcí až na místě nás celé toto dobrodružství včetně jídla a všech cest vyšlo na zhruba 28.000 Kč za osobu.

Z toho veškeré cestování (letenky a jízdenky)  nás stálo 16.251 Kč/os

Nejzajímavější výdaje za osobu:

Letenka Katowice – Barcelona: 1.732 Kč
Letenka zpáteční Barcelona – Řím – Rio de Janeiro – Sao Paulo: 6.301 Kč
Autobus Sao Paulo – Campo Grande: 1.607 Kč
Letenka Campo Grande – Rio de Janeiro: 1.685 Kč
Letenka Řím – Praha: 1.095 Kč
Pousada Santa Clara: (ubytování 2 noci, plná penze, průvodce, aktivity) 3.360 Kč 
Jeden lístek do metra – Sao Paulo a Rio de Janeiro: 30 Kč
Nefunkční SIM karta: 120 Kč
Úschovna zavazadel na max 24h na letišti a v metru: 140 Kč
Transport Rio de Janeiro – Ilha Grande: 630 Kč
Nocleh na Ilha Grande ve stanu pro jednoho (museli jsme platit za dvě osoby, tedy 700 Kč): 350 Kč
Nocleh na Ilha Grande – na pláži, zděná chata, osoba/noc: 700 Kč

Podle mě se nevyplatí vozit si do Brazílie dolary a tam si je měnit. Výhodnější je všude platit kartou a případně vybrat z bankomatu.

Kurz koruny vůči brazilskému realu se pohyboval v této době okolo 1 BRL = 6,5 CZK. Banka si při platbách a výběrech z bankomatů strhávala rovných 7 CZK za jeden real.

 

 

Napište mi:
close slider
Napište mi: