Archiv autora: Kamil

Adámek a další děti

Fotky kamarádů, rodin, převážně ale dětí.

01/2016 – Jak létat legálně – detailní postup

Jak létat legálně – detailní postup

Pokud chce kdokoliv létat a natáčet videa pomocí dronů a myslí to s tím vážně, nezbývá mu než projít celkem složitou procedurou aby získal potřebná povolení.

Celkem pěkně o tomto postupu informují stránky AnduVision na svém blogu, jejich informace mi hodně pomohly.

Získat potřebná povolení je běh na dlouhou trať a i pokud se budete hodně snažit, tak vám to zabere několik měsíců. Mě to zabralo půl roku.

Legálně létat a natáčet je mimo jiné také dost drahé, na poplatcích a potřebném pojištění vydáte z kapsy zhruba 26.000,- Kč. Navíc pojištění musíte platit ročně a s poplatky za obnovu licence vás to ročně vyjde na částku do 10.000,- Kč.

Nyní se s vámi rád podělím o své zkušenosti, tak jak postupně následovaly. Popisovaný postup vychází z mých zkušeností a nezaručuji, že se u vás nebude v jednotlivých bodech nebo minimálně v detailech lišit. Postup popisuje registraci mého dronu Phantom 2 H3-3D s kamerou GoPro Hero 4 BE

 

  1. Mám koupený dron.
    • Bez jakýchkoliv povolení si mohu létat jen na určitých místech (mimo obydlené oblasti, mimo silnice, dráty elektrických vedení…), přičemž bych měl vždy mít povolení od majitele pozemku.
    • Nesmím létat nad osobami pokud mi k tomu nedali souhlas a při natáčení musím dodržovat zákon o ochraně osobních údajů.
    • Nemohu ale létat za úplatu.
    • Rozhodnu se, že chci natáčet letecká videa za úplatu a pustím se do složitého procesu získání potřebných povolení.
    • Stáhnu si potřebný formulář „Žádost o evidenci pilota, letadla bez pilota a povolení k létání“ na stránkách ÚCL (www.caa.cz/file/5964) a pomocí pokynů (www.caa.cz/file/6048) jej začnu vyplňovat.
  2. Přílohy formuláře jsou tím největším „problémem“:
    • Barevná fotografie dronu (zepředu a ze strany, na zemi)
    • Blokové schéma zapojení palubní elektroinstlalace s popisem jednotlivých částí
    • Provozní příručka – Část B
      • zde mi hodně pomohly pokyny pro zpracování provozní příručky na stránkách ÚCL (www.caa.cz/file/6685)
      • stačí zpracovat část B této příručky, ostatní části mě ale později neminou
    • Kopie osvědčení o uzavřeném pojištění odpovědnosti z provozu vašeho dronu.
      • toto osvědčení se vyplatí zaslat až mě k tomu ÚCL vyzve. Zbytečně bych platil pojistku a pak několik týdnů čekal. ÚCL zašle po několika týdnech informaci o přerušení správního řízení dokud jim nezašlu toto osvědčení o uzavřeném pojištění, pak už jde vše rychle…
    • Postupy zajišťující bezpečnost mého dronu.
      • zde opět využijete pokyny pro zpracování provozní příručky (www.caa.cz/file/6685)
      • nyní využiji Část F
    • Doklad o vlastnictví dronu.
  3. Formulář s přílohami (bez osvědčení o pojištění) odešlu na adresu ÚCL:
    • Úřad pro civilní letectví, Letiště Ruzyně, 160 08 PRAHA 6
    • Po několika týdnech přijde z ÚCL dopis s informací o přerušení správního řízení, dokud nedodám osvědčení o pojištění
  4. Pojištění mohu uzavřít u různých pojišťoven – mě se osvědčilo uzavření pojištění na těchto stránkách: www.apbl.cz/cz/pojisteni-cenik. Do druhého dne jsem měl potvrzení o pojištění a vyšlo to nejlevněji. JJá jsem si zvolil variantu za 6.150 Kč ročně. Záleží na vás, jakou spoluúčast si zvolíte a zda se vám vyplatí stát se členem asociace, čímž mimo jiné dosáhnete na nižší ceny.Pojištění se dá uzavřít i u jiných pojišťoven, mě přišly nabídky z těchto:
    • Allianz za 7.840,- Kč ročně
    • ČSOB za 8.500,- Kč ročně
    • ČP za 6.840,- Kč ročně
    • částky se mohou měnit… jsou pouze orientačníDůležité je u pojišťovny požadovat, aby dané pojištění splňovalo nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 785/2004, podle kterého musí být pojistná částka minimálně 750 000 zvláštních práv čerpání (SDR).Po zaslaní e-mailu s kopií osvědčení o uzavření pojištění odpovědnosti přijde do několika dnů dopis z ÚCL s výzvou k zaplacení správního poplatku 4.000,- Kč. Poplatek můžu zaplatit převodem, potvrzení o převodu zaslat e-mailem na ÚCL.
  5. Tímto jsem získal Povolení k létání letadla bez pilota, ovšem s omezením pilot-žák. Toto omezení je třeba odstranit pomocí teoretických a praktických zkoušek.
  6. Teoretické a praktické zkoušky
    • Domluvím se s ÚCL na místě a termínu teoretických a praktických zkoušek
    • Obojí se odehrává v jeden den a zabere to hodinu až dvě.
    • Místo těchto zkoušek si volím sám, důležité je, abych měl písemné povolení majitele pozemku nad kterým bude probíhat praktická část zkoušek.
    • Je dobré si před zkouškou obstarat ohnivzdorný štítek, který musí obsahovat:
      • poznávací značku dronu (minimální výška písma je 15mm)
      • jméno nebo název provozovatele
      • kontakt
    • Tento štítek sice můžu umístit do útrob daného dronu, v tom případě ale musím zvenčí nějakým způsobem poznačit alespoň poznávací značku dronu (např. lihovým fixem)
    • Na zkoušky si také musím připravit poplatek 400,- Kč ve formě kolků
    • Tento poplatek je stejný i v případě, že se zkoušky na daného drona účastní více pilotů.
  7. Průběh zkoušek
    • Zaměstnanci ÚCL za mnou přijedou na domluvené místo v domluveném termínu
    • Zkontrolují technický stav dronu, zváží ho a kladou mi různé dotazy ohledně technického stavu a parametrů
      • Jaké telemetrické údaje vám videopřijímač ukazuje?
      • Jaké jsou varovné signály?
      • Jaké máte nastavení pro nouzové přistání?
      • Jaké máte stanovené limity pro povětrnostní podmínky?
      • atd…
    • Poté mě čeká teoretický test, kdy u různých otázek vybírám z několika variant odpovědí.
    • Kromě písemné části jsou mi pokládány i ústní dotazy ze stejných okruhů studia:
      • Jak vysoko mohu létat v různých oblastech (např. různé typy letišť, jejich okolí…)
      • Za jakých podmínek mohu létat
      • atd…
    • A konečně praktická část, kde jsou mi dány pokyny které dovednosti mám předvést:
      • Vzlétnout a viset na místě ve vzduchu
      • Letět v pomyslném písmenu M a vrátit se na výchozí bod, záď dronu směřuje ke mě
      • Obletět pomyslný půlkruh – nejdříve čtvrtkruh vlevo, pak půlkruh vpravo, a pak na výchozí místo čtvrtkruh vlevo. Záď dronu musí celou dobu směřovat ke mě.
      • Obletět pomyslný obdélník vždy přední částí dronu směrem dopředu
      • Poté s dronem přistanu a po opětovné vzlétnutí předvedu, jak se zachová fail-safe (např. při ztrátě signálu – při vypnutí vysílačky). Dron by se měl v určité výšce vrátit (u mě minimálně ve výšce 30m nebo výše) a začít přistávat na místě odkud vzlétal.
      • Předvedu opět let v pomyslném písmenu M, nyní ale při vypnutém GPS
      • Ukážu ukázku své práce, kterou plánuji s dronem vykonávat (natočím nějaký objekt, nebo sám sebe apod.)
      • Nakonec jsem vyzván abych s dronem odletěl na nejdelší vzdálenost, na jakou bych za daných povětrnostních podmínek běžně létal.
      • Vrátím se a přistanu. Zkoušky mám za sebou. Na místě podepíši převzetí potřebných dokumentů a vzdám se práva na odvolání – to proces trošku urychlí
  8. Mohu přejít k druhé polovině celého procesu – získání Povolení k leteckým pracím (respektive v mém případě Povolení k leteckým činnostem pro vlastní potřebu), formulář si mohu stáhnout ze stránek ÚCL (www.caa.cz/file/7483) kde je k dispozici včetně pokynů (www.caa.cz/file/7484). Opět jsou zde důležité přílohy:
    • Doklad o existenci podnikatelského subjektu
    • Případně prohlášení o nepřidělení IČ, pokud ho ještě nemáte
    • Doklady o odborné praxi
    • Doklady o dosaženém vzdělání – ÚCL požaduje vyšší než základní vzdělání pro provozování leteckých prací
    • Doklady a rozsah zmocnění
    • Výpis z rejstříku trestů (případně více výpisů, pokud se jedná o více pilotů)
    • Letadlový park – jak má tento dokument vypadat je pěkně popsáno v pokynech
    • Přehled dálkově řídících pilotů – pokyny opět napoví
    • Směrnice pro jednotlivé druhy leteckých činností
      • zde opět využiji pokyny pro zpracování provozní příručky (www.caa.cz/file/6685)
      • nyní využiji Část C
    • Doklad o zajištění bezpečnosti provozování leteckých činností před protiprávními činy
      • jedná se vlastně o Část F provozní příručky, kterou byste již měli mít vypracovanou při žádosti o evidenci pilota, letadla bez pilota a povolení k létání.
    • Postupy pro údržbu
      • opět využiji pokyny pro zpracování provozní příručky (www.caa.cz/file/6685)
      • nyní využiji Část E
  9. Po odeslání všech těchto dokumentů na ÚCL čekám na jejich vyhodnocení a poté mi přijde výzva k zaplacení správního poplatku 10.000,- Kč. Pak již čekám na obdržení rozhodnutí o vydání povolení k provozování leteckých prací respektive činností pro vlastní potřebu. Pokud se vzdáte odvolání, urychlíte tím vydání samotného povolení.

Tento výše popisovaný postup se týkal mě samotného a mého typu dronu, který byl v kategorii 0,91 kg až 7 kg. Musíte brát v úvahu to, že jednotlivé popisované detaily postupu, čekací doby a další podrobnosti mohou být u každého rozdílné.

Tento postup jsem napsal z toho důvodu, že přesně tohle mi při mé strastiplné cestě za vydáním všech povolení chybělo. Snad vám to bude k užitku a rád si vyslechnu vaše připomínky.

Nakonec bych chtěl poděkovat zaměstnancům ÚCL, kteří mi ochotně a rychle odpovídali na každý dotaz a vyšli mi vždy se vším vstříc.

 

 

Cesta po Brazíli 2016

Cesta po Brazílii 2016

Naše cesta trvala celkem 13 dní, od 16. 3. do 29. 3.

Strávili jsme přes 30 hodin v autech a autobusech a najeli přes 3.000,- km.

V letadlech jsme strávili 37 hodin a nalétali 24.300 km v celkem 7 letadlech.

Ale stálo to za to.

Vše odstartovalo nalezení pravděpodobně chybného tarifu letenky z Barcelony do Sao Paula. Měli jsme zhruba 30 minut na rozmyšlení, zda koupit nebo nekoupit. Zariskovali jsme a letenky koupili. Pár minut po nákupu již letenky opravdu nebyly k dispozici.

16. 3. Cesta Ostrava – Katowice – Barcelona

Večer jsme se ocitli v Barceloně. Odlet jsme měli až další den, takže jsme si předem koupili ubytování v kempu. Jezdit do kempu v březnu je blbost. Teď už to víme.

Doufali jsme, že těch 6 km z letiště k našemu kempu seženeme autobus, bohužel se nepovedlo. Taxi z letiště by nás vyšlo dráž než letenka, proto jsme se rozhodli těch 6 km ujít pěšky. Pršelo a bylo 6 nad nulou.

Do kempu jsme dorazili po hodině a půl celí promočení. Naše chata byla bez vytápění – prostě kemp, využívaný hlavně v létě. Oblečení nám tedy nemělo šanci do rána uschnout.

Oblékli jsme si všechno suché, co nám zbylo a za vzájemného zahřívání a s párou u pusy jsme se snažili usnout.

17. 3. Let Barcelona – Rio de Janeiro

Ráno naštěstí vysvitlo slunce, takže jsme se rychle snažili usušit, co se dalo a vyrazili opět pěšky směr letiště.

 

 Sedli jsme na letadlo směr Řím – Rio de Janeiro. V nočním letu do Ria jsme se snažili trošku vyspat, pro mě druhá probděná noc.

18. 3. Cesta Rio de Janeiro – Sao Paulo – Pantanal

V Riu přesedáme na let do Sao Paula a tam máme jediný cíl – co nejrychleji najít sprchu. Pár dnů bez sprchy a člověk v tom horku smrdí jako prase.

Zjišťujeme jak funguje městská hromadná doprava a vydáváme se do centra. Zavazadla jsme si nechali v úschovně v metru a šli po okolí hledat sprchu.

Za mírný poplatek nás nechali osprchovat v jednom malém hotelu. Šli jsme do sprchy s informací, že teplou vodu máme pouze 10 minut, pak bude ledová. Vodou jsme šetřili, pár kapek a stop. Bohužel těch 10 minut bylo čistého času a že jsme měli vodu zastavenou nikoho nezajímalo.

Nyní máme několik hodin čas před odjezdem autobusu.

Na stanici metra se snažíme získat nějaké informace jakou SIM kartu si pořídit kvůli internetu. Zde poprvé narážíme na jazykovou bariéru – anglicky v Brazílii nemluví skoro nikdo, pouze portugalsky a španělsky. Pomocí překladače v mobilu se snažíme portugalsky vysvětlit, jakou SIM kartu bychom si představovali, nakonec kupujeme balíček s údajně 150 MB dat, super. Po vyčerpání 10 MB se mi data blokují.

Zbývá trocha čas do odjezdu autobusu, tak v průvodci vybíráme nejzajímavější místa a vydáváme se na místní trh.

Zbývá hodina do odjezdu autobusu směřujícího 1000 km do vnitrozemí, do Campo Grande. Zjišťujeme, že nemůžeme najít místo, odkud má autobus vyjíždět. Adresa zastávky z jízdenky neexistuje. S mírnou panikou procházíme stanicí metra a hledáme pomoc nebo informace. Narážíme na stánek společnosti, která autobus provozuje. Stavíme se do fronty, která ale vypadá, že do dojezdu autobusu v žádném případě nezmizí.

Ptáme se před námi stojícího Brazilce, jestli by nám neporadil. Pán uměl mírně anglicky, vysvětlil nám, že jede stejným autobusem. Jízdenku vytištěnou z internetu si zde musíme vyměnit za skutečnou jízdenku. Po necelé hodině jsme se dostali na řadu. Ochotný pán nás počkal a ukázal nám, odkud autobus vyjíždí.

Další stresová situace nastala, když jsme přišli na řadu s odbavením zavazadel pod autobus – během 5 minut se mi cestou na zastávku podařilo jízdenky ztratit. Autobus už chtěl vyjíždět, když jsem je našel na dně batohu.

 

Vzhledem k dlouhé cestě měl autobus několik zastávek, na každé z nich si povídáme s pánem, který nám na nádraží pomohl a získáváme další a další informace o místě, kam jedeme.

V autobuse jsme se konečně trošku vyspali. Po dvou nocích bez spánku to byl luxus, sedadla se dala dobře sklopit, pohodlí místních dálkových autobusů je pověstné.

 

19. 3. Cesta do pousady Santa Clara

Po 15 hodinách přijíždíme do Campo Grande, kde byl díky vzdálenosti časový posun jedné hodiny. Po příjezdu nás zde měl čekat člověk z agentury, kterou jsme si předem zamluvili přes internet. Měl nás odvézt hlouběji do bažin Pantanalu, tam nás ubytovat a zajistit program. Byli jsme tedy nervózní z toho, že máme zpoždění a ukázalo se, že oprávněně. Na nádraží nás nikdo nečekal, kontakt jsme žádný neměli a funkční mobil také ne. Asi tu umřeme.

Několikrát jsme prošli celé nádraží, dokud nás nezastavil člověk který se nás ptal co potřebujeme. Vysvětlili jsme mu že bychom chtěli do Pantanalu a on nám poradil, abychom zašli k jednomu stánku který nabízí tyto výpravy s ubytováním.

Paní ve stánku nám řekla, že naše agentura má dnes zavřeno a že oni jsou jediní, kteří nám mohou pomoci. Nabídla nám dvě noci v Pantanalu s bohatým programem, ale cena byla vysoká. Řekli jsme svůj limit, načež řekla že nám prodá nocleh v pokoji s více lidmi za cenu kempingu.

Na rozhodnutí jsme měli jen pár minut, protože minibus, který vozí turisty z nádraží do Pantanalu již odjel a každou minutou se vzdaloval.

Nakonec jsme souhlasili, paní zavolala řidiči, ať nás počká, sedli jsme na taxi a ten dohnal minibus, do kterého jsme přesedli.

Netušili jsme, kam jedeme ani jak dlouho bude trvat cesta. V domnění že pojedeme jen pár kilometrů jsme se natěšeně kochali krajinou. Cesta nakonec trvala necelých 5 hodin a ujeli jsme dalších 350 km. Jeli jsme s dalšími 6 lidmi, z nichž jeden byl cestovatel z Izraele, s kterým jsme se později ještě potkali.

20 kilometrů před cílem jsme nasedli na korbu jiného auta, kterým nás dovezli až k našemu ubytování.

 

 

 

Cestou vidíme prvního kajmana a jsme nadšení.

 

Největší nadšení nás ale čekal v naší pousadě, kde jsme byli ubytování. Úžasné prostředí, příroda, všude divoká zvířata, papoušci, nechyběl ani bazén. Na místě nám místo hromadného pokoje nabídli soukromý pokoj, takže vše klaplo dokonale.

 

 

 

 

Zbytek dne pouze odpočíváme, válíme se u bazénu a užíváme si soukromí. V pousadě nebyl kromě nás skoro nikdo.

Neplatilo se zde místní měnou, ale korálky, které jsme vyměnili za peníze.

20. 3. Pantanal, Pousada Santa Clara

Ráno jsme vstali brzy na snídani a čekala nás projížďka na koních.

Chudák Jana z toho byla vyděšená, nikdy na koni neseděla a navíc dostala koně, o kterém ji zapomněli  říct, že musí být vždy vepředu, jinak trošku zlobí. Cestou se párkrát rozběhl, párkrát se splašeně otočil ale když se dostal před všechny dopředu, uklidnil se.

Na projížďce bylo úžasné to, že jsme byli v Pantanalu zrovna v době, kdy končilo období dešťů a voda ustupovala. Projížďka byla skrz zatopené mokřady, kde koně měli vodu po kolena.

 

Následoval oběd formou rautu na rozpálených kamnech. Místní hovězí maso nám lidé doporučovali, nejsme žádní gurmáni ale tohle maso bylo úžasné.

Poté nás čekala projížďka lodí, průvodce uměl dobře anglicky a popisoval nám různé druhy ptáků a zvířat, které jsme zahlédli. Taky jsme měli štěstí na obrovského kajmana, který se u břehu vyhříval. Průvodce nás ujistil, že nejsou nebezpeční, že se zde lidé mezi nimi běžně koupou a nevadí jim ani piraně.

 

 

 

 

 

Pak jsme opět relaxovali u bazénu a chvíli se opalovali. Užívali jsme si toho, že jsme zde nebyli v nejvyšší sezóně a v celé pousadě jsme momentálně byli zcela sami. Vše jsme měli jen pro sebe. Místním se nevyplatilo připravovat nám rauty, proto nám přinesli několik talířů s jídlem a jezte si co chcete.

 

 

 

Večer nás čekala „noční safari“. Naložili nás na korbu auta, jeden muž řídil a druhý – náš průvodce – seděl s námi se svítilnou v ruce, projížděli jsme místními džunglí a průvodce svítilnou hledal zvířata a popisoval nám je. Moc jsme toho bohužel neviděli, navíc Janu děsně bolela hlava, takže jsme se už těšili do postele.

V noci došlo k výpadku proudu, takže nefungovala ani klimatizace a noc jsme protrpěli.

21. 3. Cesta do Campo Grande

Ráno jsem si přivstal, abych udělal pár fotek při vycházejícím slunci.

Ráno nás čekala „safari“ s procházkou džunglí, auto nastartovalo až napotřetí – ráno prý auta startují špatně, protože je chladno. Chtěli jsme pánovi vysvětlit, že pod pojmem „chladno“ si asi každý představujeme něco jiného, bylo 30°C.

Konečně vidíme hromadu zvířat, na která jsme se tak těšili – kapybary, kajmany, divoká prasata…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Po obědě jsme se rychle sbalili a opouštíme pousadu. Na korbě auta nás zavezli 20 km k nejbližšímu městu, kde jsme měli přesednout do minibusu.

 

 

 

 

Zde jsme opět viděli kolegu z Izraele, s kterým jsme se viděli v minibuse na cestě tam. Řekli jsme mu, že jsme byli z Pantanalu nadšení – jak z ubytování, tak z programu. On nám popsal pravý opak – jeho průvodce v džungli a na lodi využil veškerou slovní zásobu a s nataženým prstem popisoval: „fish..“, „monkey..“ Ubytování taky údajně děs, voda v bazénu zelená… a nakonec jsme se dozvěděli, že jel se společností, s kterou jsme byli původně domluvení přes internet.

 

Máme namířeno zpět do Campo Grande – 350 km. Tam tentokrát čekáme na letadlo směr Rio de Janeiro.

Letadlo nám ale odlétalo až ve 4 hodiny ráno, takže jsme museli noc strávit na letišti. Na nepohodlných lavičkách na letišti se moc spát nedalo – kvůli klimatizaci byla šílená zima. Vydali jsme se kousek do města najít místo na přespání – ať už venku, nebo v levném hotelu. Ulice ale vypadaly v noci dost děsivě, moc turistického ruchu tam nebylo, pouze pohledy místních. Nakonec jsme si lehli před letištěm na zem a tam jsme vydrželi do odletu.

 

22. 3. Cesta do Rio de Janeiro

Po přistání v Riu jsme se museli dostat k pláži Copacabana, věděli jsme že metrem by to neměl být problém, ale když už jsme došli s těžkými batohy k nějaké stanici metra, zjistili jsme že je zavřená. Začali jsme hledat autobusy. Nedokázali jsme se zorientovat v tom který autobus kam jede, nakonec jsme ale dostali radu od jednoho mladého člověka který uměl anglicky a vysvětlil nám kudy na metro.

V Riu jsme měli zamluveno ubytování předem. Všechny bytové domy v ulicích podél Copacabany mají tu zvláštnost, že mají vrátného, který sedí za velkou bránou a každého příchozího pouští – s bezpečností to v těchto místech není nejlepší, takže nás to nejen udivilo ale i uklidnilo.

Vyjeli jsme do správného patra a tam nám otevřela starší malá paní – anglicky uměla jen pár slovíček, ale díky její urputnosti nám cokoliv vysvětlit jsme se vždy domluvili.

  

Dáme si sprchu a vydáváme se na procházku po pláži, večer jsme si dali romantickou večeři na pláži a jdeme spát.

  

  

  

  

23. 3. Rio de Janeiro

Ráno jsme využili služeb naši hostitelky a nechali ji na vyprání naše oblečení za mírný poplatek. Procházíme se městem a já zkouším koupit novou SIMkartu s tím, že teď už se nenechám napálit. Pán v trafice opět neuměl anglicky. Nakonec zjišťujeme, že nám prodal tarif, který je určen jen pro Brazilce a nefunguje, dokud se nezaregistrujete pomocí čísla CPF – obdoba našeho rodného čísla. To samozřejmě nemám. Pomocí WiFi na internetu nacházím generátor náhodných CPF, registruji se pod smyšlenými údaji a jsem hrdý na to, jak jsem nad jejich systémem vyzrál. Po 10 MB se mi internet opět blokuje.

Našim dnešním hlavním cílem je výlet na horu Corcovado na sochu Ježíše. Na internetu zjišťujeme podrobnosti – odkud vyjíždí autobusy. Na místě kupujeme lístky a vše jde skvěle a bez problémů. Až na ty davy lidí.

  

  

Příští noc měla být podle našeho plánu poslední v Riu a dále jsme plán neměli, jen jsme věděli že za 5 dnů nám odlétá letadlo z 450 km vzdáleného Sao Paula a tu dobu jsme chtěli strávit na cestách tímto směrem. Rozhodli jsme se, že se další den vydáme na ostrov Ilha Grande, který byl cestou. Plán = rezervujeme si minibus, který nás zaveze k přístavu a pak přesedneme na loď směr ostrov, kde si najdeme nocleh.

24. 3. Cesta na Ilha Grande

Ráno jsme se zbavili všech nepotřebných věcí, abychom sebou tahali co nejméně věcí a zůstali nám jen dva malé batohy na zádech. Dopoledne máme čas, takže se válíme na pláži, procházíme po městě a odpoledne čekáme na minibus.

Já dávám poslední šanci místním telekomunikacím a rozhodnu se nabít zakoupenou SIM kartu, prodejce neuměl anglicky, ale zavolal si pomoc. Zjišťuji, že je rozdíl, zda si SIM zakoupím v Riu, v Sao Paulu nebo jinde – je to jiný stát, jiná předvolba… Nakonec SIM zakoupenou v Sao Paulu nabíjím v Riu, abych měl 100 MB dat a jsem si jist, že teď to již klapne. Protože všude ve městech mají pokrytí LTE a 100 MB vám zmizí během pár minut, nastavuji si na telefonu pouze GPRS, aby mi data chvíli vydržela a použil jsem je jen na nutné věci (mapa, autobusy) . Po 10 MB konec, vzdávám to.

Minibus nás vyzvedává a vydáváme se na cestu směr ostrov Ilha Grande. Celou cestou jsou šílené zácpy, mezi auty kličkují prodejci vody a různého jídla.

 

K přístavu u ostrova Ilha Grande dorážíme už za tmy a za mírného deště. Tam se ptáme spolucestujících čekajících s námi na loď, jestli si zajišťovali ubytování předem, nebo jako my – to budou řešit až na místě. Koukají se na nás jako na blázny, že teď takhle pozdě už tam nic nenajdeme. To nás moc neuklidnilo.

Lodí dojedeme na ostrov a začínáme hledat nocleh. Přístav na ostrově byl hodně živý, hlava na hlavě. Byly totiž velikonoce a místní se zde sjížděli na dovolenou – o to menší pravděpodobnost, že najdeme nocleh. Nakonec se ptáme kolemjdoucí paní, zda neví o nějakém stanování. Ta zavolala mladšího kluka, který nás vede až ke kempingu svého otce. Tady měla rodina na zahradě postaveny desítky stanů – jeden vedle druhého. Domluvíme se s nimi na ceně a rozhodneme se zde jednu noc přespat.

Majitel nám postavil stan – myslím že jedna osoba by měla problém se v něm vyspat. Spali jsme s hlavami venku. Batohy jsme také museli nechat před stanem. V noci bylo Janě tak špatně, že jsem přemýšlel, jestli jsou zde případně lékaři. Neuměla dýchat a bolela ji hlava. Ráno se to naštěstí spravilo.

25. 3. Ilha Grande

Hned ráno bereme do rukou průvodce a procházíme ostrov s tím, že najdeme nějaké lepší ubytování na další noc, kterou jsme chtěli na ostrově zůstat. První krásné doporučované ubytování u moře má samozřejmě obsazeno, v tom dalším – hluboko v džungli – nás nechce ubytovat, dokud se nevrátí majitel. My ale nemůžeme čekat, tak se loučíme a jdeme hledat dál.

 

 

 

 

Na jedné malé pláží nacházíme pěknou chatu, tak se ptáme barmanky, zda bychom zde mohli přenocovat. Posunky nám vysvětluje, že zde to možné není. Smutně odcházíme a pár metrů dál nás zastavuje kolemjdoucí a ptá se co hledáme, říkáme že nocleh. Říká, že nabízí nocleh, ale minimálně na dvě noci. My máme v plánu zůstat jen jednu noc, ale rozhodneme se, že se s ním na tu jeho chatu koukneme. Zavedl nás přesně na místo, kde nás před chvíli paní barmanka odbyla. Ubytování bylo nádherné, na pláži, včetně všeho co jsme potřebovali. Rozhodneme se tedy zůstat dvě noci a měníme trošku plány. Chtěli jsme ještě navštívit na jednu noc Paraty, ale to oželíme.

 

 

 

 

Jediné co nás trošku zneklidňovalo byli švábi v koupelně, ale vzhledem k tomu co už jsme zažili se to dalo překousnout.

 

26. 3. Ilha Grande

Relaxujeme na pláži, procházíme se po ostrově, ochutnáváme místní kuchyni. Konečně relax. Začínáme zjišťovat, co budeme dělat zítra – rozhodli jsme se rezervovat autobus směr Sao Paulo a jednu noc přespat někde u letiště. Autobus z přístavu u ostrova jezdil 5x denně směr Sao Paulo, bohužel nám ale bylo řečeno, že přes internet si ho nezarezervujeme. Rezervovat autobus mohou pouze místní, my si musíme koupit lístky až na místě, ale nemáme mít strach, že v tom není problém. Tak zatím kupujeme pouze lístek na zítřejší loď směr přístav.

 

 

27. 3. Cesta do Sao Paulo

V noci se posunovala hodina. Teda alespoň v Česku, jak je to v Brazílii jsme netušili a internet jsme neměli. Řekli jsme si, že nebudeme nic riskovat a na loď vyrazíme o hodinu dříve. Na molu zjišťujeme, že v Brazílii se hodiny neposunují a máme hodinu čas na snídani.

 

 

 

Po příjezdu lodí do přístavu jdeme 2 km pěšky na autobusové nádraží. Ptáme se na autobus směr Sao Paulo a zjišťujeme, že všechny linky jsou plně obsazeny. Trošku se nás zmocňuje panika a začínáme přemýšlet, jak se dostaneme do Sao Paula. Nakonec nám poradili, že můžeme využít dvě různé linky – s přestupem. Kupujeme lístky a doufáme, že vše klapne. Před nástupem do autobusu se snažíme u řidiče zjistit, jak poznáme, že jsme na správné zastávce, kde máme přestoupit. Samozřejmě nám nerozumí, naštěstí cestující před námi pochopil o co nám jde a řekl, že vystupuje stejně a řekne mám, až tam budeme. Sedl si vedle nás a jelikož anglicky moc neuměl, tak nám občas napsal nějakou větu do mobilu do překladače.

 Cestou jsme měli možnost vidět krásnou přírodu, desítky a stovky kilometrů úžasné přírody a krásné výhledy.

 

Po vystoupení z autobusu začal náš kolega ochotně zjišťovat, na který autobus máme dále přestoupit. Po chvíli přiběhl, ukázal nám na správné nástupiště, rozloučil se s námi a před odchodem nám do překladače napsal poslední větu: „NIKOMU TADY NEVĚŘTE!“. To nás trošku vyděsilo.

Našli jsme ceduli, kde jsme si přečetli, že náš autobus odjíždí dvacet minut před tím, než je čas který máme na jízdence. Naštěstí se to vysvětlilo, náš autobus prostě na ceduli nebyl, ale přesto přijel.

Vystupujeme v Sao Paulu a na metru na informacích se snažíme zjistit, jak se dostat k našemu noclehu u letiště. Paní se nás ptá, zda opravdu chceme jet to téhle části města a nevěřícně na nás kouká. Tohle místo prý pro turisty moc není. Poradí nám čísla autobusů a my se vydáváme na metro a na zastávku. Už od zastávky chápeme, že i když je naše ubytování blízko letiště, tak okolí je spíše chudinské a turisté zde asi nejezdí.

Sedíme v autobusu a podle GPS odhadujeme, kde bude nejlepší vystoupit, abychom byli co nejblíže ubytování. Vystoupíme a jdeme asi kilometr pěšky celkem děsivými uličkami.

Ubytování bylo v něčem podobném kontejnerům – jedna úzká místnost s dvěma postelemi a na konci s koupelnou.

28. 3. Let Sao Paulo – Řím

Druhý den hledáme autobus, abychom se dostali k letišti. S jedním přestupem tam jsme do hodiny. Letenku máme zakoupenou směr Sao Paulo – Řím – Barcelona. V plánu ale máme vystoupit v Římě, odkud máme koupenou letenku do Prahy. Na letišti se pro jistotu ptáme, jestli to nebude problém. Bohužel nám je řečeno, že musíme absolvovat celý let. My ale nemáme odbavená žádná zavazadla, tak si říkáme, že zkusíme ukončit let v Římě.

Při odbavení zjišťujeme přesný čas, kdy se otevírá gate. Bohužel jsme špatně rozuměli a byl to čas, kdy se gate zavírá. Protože jsme si to už nikde neověřovali, trošku jsme se přes letiště proběhli, když jsme to zjistili.

Let z Brazilie byl o poznání horší než let tam. Starší letadlo a méně prostoru pro nohy, spánek byl nereálný.

V Římě jsme se tedy rozhodli ukončit náš let, při imigrační kontrole na letišti jsme tedy po předložení pasu řekli, že zde cestu končíme. Já jsem si ale nechal letenku směr Řím – Barcelona v pasu, úředník si ji samozřejmě všiml a ptal se, proč nepokračuji v cestě. Vysvětlil jsem mu, že let byl zrušen a já musím zůstat v Římě. Uvěřil.

Protože jsou v Římě dvě letiště a my se mezi nimi museli přemístit, poprosil jsem svou tetu, která v Římě již několik let žije, jestli by nám nepomohla. Teta byla ochotná, vyzvedla nás na letišti, nabídla nám sprchu, snídani, pár hodin jsme se vyspali a pak nás zavezla na druhé letiště. Tímto bych ji chtěl ještě jednou poděkovat!

Následoval let do Prahy a vlakem domů.

Závěr

Byla to naše nejnáročnější výprava, jak psychicky, tak fyzicky, ale jsme rádi za všechny zážitky a zkušenosti, které jsme získali. Pokud bychom pro podobnou cestu využili cestovní kancelář, bylo by vše určitě jednodušší a v pohodě, ale nás baví právě to dobrodružství, kdy musíme vše zařídit sami, a hlavně svoboda toho, že nevím, kde budeme zítra a můžeme být kde chceme.

Pro ty, kdo by plánovali podobnou cestu, ještě uvádím pár praktických a důležitých informací:

Pokud bychom podobnou trasu a zážitky plánovali s cestovní agenturou, tak by nás to vyšlo letmým prohledáním internetu na zhruba 180.000 Kč za oba a bez jídla! Což je pro nás samozřejmě nepředstavitelné. Díky levným letenkám a řešením všech věcí až na místě nás celé toto dobrodružství včetně jídla a všech cest vyšlo na zhruba 28.000 Kč za osobu.

Z toho veškeré cestování (letenky a jízdenky)  nás stálo 16.251 Kč/os

Nejzajímavější výdaje za osobu:

Letenka Katowice – Barcelona: 1.732 Kč
Letenka zpáteční Barcelona – Řím – Rio de Janeiro – Sao Paulo: 6.301 Kč
Autobus Sao Paulo – Campo Grande: 1.607 Kč
Letenka Campo Grande – Rio de Janeiro: 1.685 Kč
Letenka Řím – Praha: 1.095 Kč
Pousada Santa Clara: (ubytování 2 noci, plná penze, průvodce, aktivity) 3.360 Kč 
Jeden lístek do metra – Sao Paulo a Rio de Janeiro: 30 Kč
Nefunkční SIM karta: 120 Kč
Úschovna zavazadel na max 24h na letišti a v metru: 140 Kč
Transport Rio de Janeiro – Ilha Grande: 630 Kč
Nocleh na Ilha Grande ve stanu pro jednoho (museli jsme platit za dvě osoby, tedy 700 Kč): 350 Kč
Nocleh na Ilha Grande – na pláži, zděná chata, osoba/noc: 700 Kč

Podle mě se nevyplatí vozit si do Brazílie dolary a tam si je měnit. Výhodnější je všude platit kartou a případně vybrat z bankomatu.

Kurz koruny vůči brazilskému realu se pohyboval v této době okolo 1 BRL = 6,5 CZK. Banka si při platbách a výběrech z bankomatů strhávala rovných 7 CZK za jeden real.

 

 

Thajsko 2015 na vlastní pěst

Harmonogram cesty 2015

23.1.

4:40 – Ostrava hl. n., RegioJet

8:10 – Praha, hl. n.

AirportExpress – spoj mezi vlakovým nádražím a letištěm

13:20 – Odlet z Prahy (Aeroflot)

17:55 – Přílet Moskva

21:45 – Odlet Moskva

24.1.

10:30 – Přílet Bangkok Suvarnabhumi

Shuttle bus – spojení mezi letištěm Suvarnabhumi a Don Muang

17:15 – Odlet Bangkok Don Muang (Nok Air)

18:35 – Přílet Krabi

Taxík do Pine Bungalow, 34 km

26.1.

Cesta na Phi Phi, Phi Phi Hill Resort

29.1.

Cesta na Ko Lantu, Unseen Resort

1.2.

Cesta na Koh Mok, Hadfarang Bungalow

3.2.

Cesta na Koh Kradan, Kradan Island Resort?? + nejjižnější resort ve stanu

5.2.

KoLipe, spaní ve stanech

8.2.

Cesta na Koh Tarutao, spaní ve stanech

11.2.

Cesta z Koh Tarutao na do přístavu Pak Bara

Cesta z přístavu Pak Bara na letiště Hat Jai

16:20 – odlet z Hag Jai (Air Asia)

17:25 – přílet Bangkok – Don Mueang

Cesta busem na Khao San Road, Lucky House

12.2.

Cesta k letišti Suvarnabhumi, nocleh v Kriss Residence

13.2.

10:20 – Odlet z Bangkok Suvarnabhumi (Aeroflot)

16:15 – Přílet Moskva

18:45 – Odlet Moskva

19:40 – Přílet Praha

23. 1. Let Praha – Moskva – Bangkok – Krabi

23. 1. Cesta vlakem z Ostravy do Prahy.

Nechtěli jsme sebou tahat hromady oblečení, proto jsme byli oblečení jen lehce. V Ostravě jsme z auta naskočili rovnou do vlaku, ale v Praze jsme se museli přemístit z vlakového nádraží na letiště – to jsme mrzli.

Let Praha – Moskva

Na letišti v Praze byli u odbavení dost protivní lidé, s tím už jsme se naštěstí za hranicemi už moc nesetkali. Menším letadlem jsme se dopravili do Moskvy. Moskevské letiště je obrovské, nachodili jsme tam snad kilometry, ale kupodivu je velice přehledné. Nakupovat se tam dá pouze v rublech, eura vám nikdo nevezme.

Let Moskva – Bangkok

Nastoupili jsme do obrovského letadla společnosti Aeroflot.

Cestou do Bangkoku jsme kupodivu (vzhledem k ceně letenky) dostávali hromadu občerstvení.

    Každé sedadlo před sebou mělo monitor, kde si můžete pustit oblíbené filmy nebo seriály, případně si zahrát jednoduché hry – sami, nebo s jiným cestujícím. Vidíte tam také průběh letu a informace o výšce letu, rychlosti…

Bohužel u mého monitoru nefungovaly sluchátka. Vyřešili jsme to tak, že si Jana pustila na svém monitoru stejný film jako já, vypla si obraz a spala – a já si dal sluchátka k ní.

24.1.

Cesta mezi letištěm Suvarnabhumi a Don Muang v Bagkoku

Bangkok má dvě letiště – jedno je vesměs pro mezinárodní lety (Suvarnabhumi), druhé pro vnitrostátní (Don Muang). Takže jsme se mezi nimi museli přemístit na další let. Shuttle bus mezi letišti jezdí pravidelně, cesta zabere zhruba hodinu a pokud máte platnou letenku, tak je jízda zdarma. Řidič jel rychle a kličkoval jako tygr.

Letiště Don Muang

Na letiště jsme přijeli včas a nějakou dobu jsme tam museli čekat. Jana se vyspala na lavičkách a já hlídal zavazadla. Vyměnili jsme si 100€ za thajské bahty s kurzem 1€ = 34,46 THB

Místní aerolinky pro vnitrostátní lety mají krásně barevná a polepená letadla.

U odbavení měli problém s mojí powerbankou, měl jsem celkem 3 a tu největší mi nedovolili vzít si na palubu, musel jsem ji dát do odbaveného zavazadla. Každopádně oproti Praze opravdu příjemní lidé u odbavení.

Letiště Krabi

Hned po příletu do Krabi nám místní rozdávali zdarma SIM karty s minimálním kreditem, o kus dál jsme si ale koupili jinou SIM kartu – za 500 THB jsme měli 3GB dat na 30 dnů a 20 THB kredit. Nám šlo hlavně o ty data. SMS do ČR stála cca 5,30 THB.

Nyní jsme museli zjistit, jakým způsobem se dostat k 35km vzdálené pláži, kde jsme měli rezervované ubytování. Zahlídli jsme dva stánky – jeden nabízející BUS a druhý TAXI, samozřejmě jsme šli zjišťovat, kdy jede levnější BUS. Bylo nám ale řečeno, že do naší destinace se jinak než taxíkem nedostaneme. Nevěřili jsme a šli jsme se před letiště podívat, jak to tam funguje a co všechno tam jezdí. Různé hloučky místních lidí na nás pokyvovali, že nás odvezou, kam budeme potřebovat. Žádný bus jsme ale nenašli, takže jsme se vrátili zpátky ke stánku TAXI a koupili jsme si naši cestu za 700 THB, což bylo asi hodně předražené ale vzhledem k tomu že již byla tma a my byli unavení, vzali jsme to a jeli až k našemu ubytování.

Před odjezdem jsme se snažili řidiči vysvětlit, kde chceme hodit, ale nemohl to pochopit. Nakonec jsme mu dali telefonní číslo do našeho resortu, tam se s nimi domluvil a vyrazili jsme.

 

Řidič jel znovu jako šílenec, předjížděl zleva, zprava, o blinkr zavadil jen jednou, asi omylem. Po několika minutách cesty se nás opět na něco začal vyptávat – možná to byla angličtina, možná ne, ale řekl jsem mu, že mám v mobilu GPS a že ho budu navigovat. Z jeho posunku jsem pochopil, že se mám posadit a raději mlčet.

Zpět nahoru

24. 1. KRABI, Pine Bungalow

Do naší první destinace jsme dorazili po tmě a z okolní krajiny jsme moc neviděli, zavedli nás do zděného bungalovu o jedné místnosti, kde za zídkou byla sprcha a v ní toaleta.

Tekla pouze studená voda a po spláchnutí se řinul z odpadu šílený smrad. Jeli jsme ale za exotikou, takže jsme byli nadšení. Kdybychom věděli, jaké noclehy nás ještě čekají, určitě bychom si toho víc vážili.

Zásuvky sice byly bez redukce, ale naše nabíječky to v pohodě vzalo.

Před spánkem jsme si ještě zašli na jídlo, Jana si dala nudle s kuřecím masem a já pad thai, také s kuřecím a k tomu colu.

 

Z jídla jsem byl nadšený, později jsem si dával pad thai pravidelně. Místního zaměstnance jsme se chtěli zeptat, co by nám doporučil za aktivity na další den. Když jsme se ale na něj podívali, mával na nás rukou, ať jdeme pryč. Přitom se ale hrozně usmíval, takže jsem to nechápal. Když jsme začali odcházet, volal na nás. Když jsme se na něj podívali, opět na nás mával, ať odejdeme. Tehdy jsme pochopili, že lidé v Thajsku mají pro různé posunky jiný význam než my, on na nás mával, ať jdeme k němu. Přečetli jsme si nabídku zážitků – šnorchlování, výlety lodí, skútry… a šli jsme spát.

25.1.

Ráno jsem kupodivu vstal hodně brzy, Jana ještě spala a já se šel konečně za světla podívat, kde to vlastně jsem a jak vypadá místní pláž.

Byl to pro mě jeden z největších zážitků – na pláži byl až extrémní odliv, nikdy jsem nic podobného neviděl a procházel jsem se asi hodinu po mořském dně a kochal jsem se přírodou. Nikde ani člověk, všude pouze rostliny, „džungle“, sem tam místní lidé.

 

 

Několik stovek metrů v moři místní lidé po kolena ve vodě něco lovili a chytali, řekli jsme si, že později musíme zjistit, co to bylo, doteď to ale nevíme.

Pak mě už prozváněla Jana, tak jsem se vydal zpátky. V koupelně objevila velikého pavouka a tehdy jsem zjistil, že má větší fobii z pavouků a různého hmyzu, než jsem si myslel. Vzhledem k lokalitě kde jsme byli a jaké dobrodružství jsme měli v plánu to nebylo příjemné zjištění.

Šli jsme na snídani. Tehdy jsme dostali závislost na místním ovocném šejku.

Jahodový a ananasový šejk byl můj oblíbený. Doma jsem ananas nikdy nejedl ale v Thajsku chutná ovoce opravdu jinak a ananas jsem si tam užíval.

Celý tento den jsme měli v plánu strávit v okolí a přespat na stejném místě.

 

Vydali jsme se tedy na pěší procházku po pláži a hledali místo, kde bychom poobědvali. Kousek vedle byl resort, kde jsme v povzdálí slyšeli zpěv a hlasy. Vydali jsme se tím směrem přes křoví, ale to už na nás volal jeden místní, že se máme vrátit, protože je to nebezpečné. Místní vojáci tam údajně mají nějakou akci a veřejnosti je tam vstup zakázán. Sedli jsme si tedy v tomto rezortu a dali si oběd, místní číšník (a nejspíš i majitel) byl šíleně vysmátý a příjemný.

 

 

Oběd jsme snědli sami na pláži a vydali jsme se dále pěšky. Na pláži jsme míjeli mimo jiné pěknou svatbu a kousek dál jsme šli kolem slumů, kde bydleli chudí místní lidé. Pak jsme potkali dva Čechy, kteří nám poradili, jak se dostat na náš první plánovaný ostrov. Když jsme se vrátili do našeho rezortu, opět jsme se s nimi potkali. Nechali nám šnorchl, který už prý nevyužijí, protože letí domů.

 

Zbytek dne jsme strávili na pláži u rezortu, která byla skoro prázdná. Přímo na pláži byly k dispozici hamaky a hlavně krásné bambusové přístřešky plné polštářů, kde jsme se chovávali před sluncem a četli si.

 

 

 

Pláž nebyla písečná ale plná malých kamínků a mušlí. Večer jsme poprvé obdivovali úžasný západ slunce, zašli si na večeři a koupili lístky na loď na zítřejší ráno.

 

Zpět nahoru

26. 1. Cesta na Phi Phi

Jak jednoduché je cestovat po Thajských ostrovech se projevilo hned při nákupu prvních lístků na loď – přímo v našem rezortu nám den předem prodali jízdenku, pomocí které nás až u našeho bungalovu vyzvedl mikrobus, ten nás zavezl do přístavu Ao Nang, kde jsme přestoupili na malou loď.

 

Tahle malá loďka nás zavezla na otevřenější moře, kde jsme přestoupili na větší loď. Ta nás odvezla až k přístavu ostrova Phi Phi.

 

 

 

Hned v přístavu nás překvapila průzračná voda plná barevných rybiček. Vystoupili jsme a zaplatili poplatek za vstup na ostrov.

 

Přístav je uprostřed podlouhlého ostrova, kde se ostrov zužuje jen na pár metrů, z druhé strany ostrova byla krásná pláž, bohužel ale maximálně přeplněná lidmi. S tím jsme ale počítali, takže jsme se vydali hledat cestu k našemu dalšímu rezortu Phi Phi Hill.

Ubytování jsme měli rezervováno již z domů a úmyslně jsme si vybírali lokalitu, která je mimo větší turizmus, co nejvíce stranou. Věděli jsme, že budeme muset jít cca 3km až na jeden z konců ostrova, podle Google Maps by to neměl být problém. Bohužel ale mapy moc neodpovídaly skutečnosti a tak jsme chvíli bloudili. U pláží nám nabízeli odvoz loďkou na náš konec ostrovu s tím, že cesta tam žádná nevede, ale protože jsme byli rozhodnutí tu cestu najít, vždy jsme to odmítli. Nakonec jsme to vzdali a za 200 THB jsme se tam nechali zavést.

Loď nás zavezla na konec ostrova, kde nám došlo, že resort Phi Phi Hill znamená, že bude na kopci a začali jsme po prudkých schodech zmoženě stoupat. Tam jsme poprvé potkali opičku, tlustá a znuděná, doufal jsem, že takové nebudou všechny – naštěstí ne a užili jsme si s nimi ještě dost srandy další dny.

Po zaplacení ubytování a vybalení jsme se rozhodli vydat zpět do města, tentokrát jsme již za loď platit opravdu nechtěli a rozhodli jsme se, že z druhé strany tu tajemnou cestu najdeme. Cestu jsme opravdu našli, ale vypadalo to, že jsme první turisté, kteří se po ni vydali. Vedla mezi napůl zbořenými chatrčemi místních obyvatel a moc bezpečně jsme se necítili. Do turistického centra ostrova jsme dorazili za půl hodiny. Tam se žilo maximálním turistickým ruchem, naprostý opak toho co jsme zažili první den v Krabi. Prošli jsme všechny uličky a pláže a již po tmě jsme se vydali zpět k našemu rezortu. Řekli jsme si, že místní lidé jsou dost hodní a milí na to, abychom se báli jít zpět stejnou cestou a tak jsme se po tmě vydali zpět opět středem ostrova.

Naše chatrč byla dřevěná a měla opět stejné uspořádání – jedna místnost a za zídkou sprcha se záchodem.

 

Za postelí jsme oba měli vedle hlavy jednu zástrčku, opět bez redukcí. Tam jsme pochopili, že s tou elektřinou to na ostrově nebude tak jednoduché, když jsme si přes noc nabíjeli mobily a probudil nás jasný záblesk se silnou ránou. Záblesk vyšel z mé nabíječky, kterou jsem hned vytrhl ze zásuvky a víckrát ji raději nepoužíval. Kupodivu jsme ale žádné pojistky nevyhodili a zásuvky fungovaly dále.

27.1.

 

 

Ráno jsme si dali snídaní a rozhodli se zůstat nyní na našem koutě ostrova, pryč od davů lidí a najít si tam nějakou pláž. Z kopce vedla malá ulička mezi palmami a banánovníky s cedulkami směřujícími k „Small Beach“.

 

  

Pláž byla opravdu malá, na šířku zhruba 10 metrů a lemovaná všude kolem velkými kameny. V rezortu jsme si ráno vypůjčili ploutve a poprosili jsme o starý toustový chleba pro rybičky, které jsme je krmili. Voda byla celkem špinavá, proto jsme se rozhodli vyzkoušet jinou pláž, která byla již celkem plná turistů, ale voda průzračná.

 

Hlavně tam ale bylo tisíce rybiček, které nás díky našim toastům neustále pronásledovaly a užili jsme si s nimi dost legrace.

Do středu ostrova se nám již pěšky nechtělo, takže jsme si opět zaplatili taxi boat. Uprostřed ostrova na největší (a nejplnější) pláži ostrova jsme si pronajali kajak a vydali se na Monkey Beach, malý kousek pláže, kde se dá dostat pouze po vodě. Pláž se jmenuje „opičí“, protože ji osidluje skupina opiček, kvůli kterým tam turisté jezdí.

 

  

Bez dozoru si tam nemůžete nic nechávat, protože vás o to opice připraví. Mě chtěly z kajaku ukrást tričko a čepici. Nakonec jsme opičky nakrmily kousky ovoce a vydali se zpět.

 

 

 

 

  

 

 

Při procházení Janu napadlo, že když půjdeme pořád po kraji ostrova, musíme se nějak dostat k našemu rezortu. Přeskočili jsme pár kamenů a opravdu jsme našli úžasnou stezku, podél ostrova, v noci osvětlenou romantickými lucernami kolem luxusních Vikingských chatek.

 

  

 

 

 

28.1.

Užívali jsme si krmení rybiček a Jana začala mít kromě pavouků fóbii i z rybiček, protože ji údajně chtěly sežrat.

 

Šli jsme opět pěšky do centra ostrova a pak dlouhou pěší túru až na ViewPoint, což je místo kde je nejhezčí pohled na ostrov.

 

Janu cestou začal pronásledovat kozel, usoudili jsme, že místní zvířata ji opravdu nemají v lásce.

Cestou zpět jsme si dali oběd, palačinku, banány na cestu a šli jsme zpět na náš okraj ostrova.

 

 

Cestou po pláži jsme potkali opičky, které udělaly trošku rozruch na pláži plné turistů. Opičky se samozřejmě rozběhly střemhlav k Janě, tentokrát za to mohl banán, který nesla. Hrdinně ho po mě hodila a já opičky trošičku nakrmil. Z Monkey beach už jsme trošičku věděli jak na ně a ostatní turisté s opatrností koukali.

Jeden z turistů měl láhev s vodou, s kterou opičky provokoval. Toho opička zahnala do vody, protože  ji nechtěl dát napít.

Koupání v moři při západu slunce bylo úžasně romantické.

 

Na pokoji nás trošku vyděsila – dle slov Jany – „stometrová“ stonožka.

Zpět nahoru

29.1. Cesta na Koh Lantu

 Ráno jsme se sbalili a taxi boatem dojeli do centra ostrova.

 

Koupili jsme si potápěčské brýle, šnorchl, pantofle a hledali naši loď směřující na velký ostrov Koh Lanta. Lístky jsme si koupili v jednom stánku den předem.

Protože je Koh Lanta dost velký ostrov a my měli z domů rezervované ubytování někde uprostřed, byli jsme trošku nervózní jak se tam dostat. Opět se ale ukázalo, jak je v Thajsku cestování jednoduchá a hned na lodi k nám přišel místní člověk, který se nás zeptal, jestli nepotřebujeme na ostrově taxi. Ihned jsme mu řekli kam potřebujeme a dohodli cenu 100 THB. Po vystoupení z lodi z lodi na nás čekal člověk, který nás hodil na korbě svého auta až do našeho dalšího resortu. Kupodivu to byl majitel tohoto resortu. Člověk, kterému jsme na lodi zaplatili za taxi ho zřejmě zkontaktoval, ať si nás vyzvedne.

Nejdříve jsme počítali s tím, že tento velký ostrov Koh Lanta bude jen taková mezizastávka mezi krásnými ostrovy, ale nakonec z něj máme jedny z nejkrásnějších zážitků. Ubytování bylo v malé bambusové chatrči, kde jsme každý večer v předsíňce leželi a četli si.

 

Vzadu měla chatrči malou zděnou sprchu a toaletu.

Hned jsme vyrazili prozkoumat místní pláž, byl zrovna odliv, voda v moři byla zhruba po pás a takto se dalo ujít až sto metrů do moře. Vzhledem k mělké vodě byla teplota vody šílená, doslova termální lázně, že i mě už to bylo po pár minutách nepříjemné.

Usoudili jsme, že na radovánky na pláži to tentokrát nebude a rozhodli jsme se, že si půjčíme skútr a trošku prozkoumáme celý ostrov. Větší firma, která půjčovala u cesty skútry, měla zrovna všechny rozpůjčené a řekli, ať přijdeme zítra. Šli jsme tedy o pár metrů dál, kde místní rodinka také pronajímala skútry a kde jsme si jeden půjčili. Na 24 hodin nás půjčovné vyšlo na pouhých 200 THB. Zajímavé bylo, že jsem musel řidičák nechat jako zástavu, ale předpokládám, že by mi v Thajsku můj řidičák na auto stejně na místí skútr neplatil.

 

 

Nasedli jsme a podle mapy jsme se vydali směr Old Town. Cestou nás překvapilo, jakým způsobem se na ostrově tankuje. Každých pár kilometrů místní lidé u svého domu prodávali skleněné láhve, které vám nejčastěji po 40 THB vlili do nádrže.

Párkrát jsme se zastavili takto natankovat. Dojeli jsme do Old Town, zaparkovali jsme v krásné uličce jako z westernového městečka, všude obchůdky se suvenýry a s jídlem.

Když jsme se k večeru vrátili, řešili jsme problém s opuchlým obličejem Jany. Usoudili jsme, že je to způsobeno sluncem a doufali, že to přejde.

30.1.

Jana měla obličej pořád opuchlý a trošku jsme se začali strachovat. Taky jsme si řekli, že si příště musíme vzít hojivé masti – na nohách jsem měl rozedřené rány z obuvi a vzhledem k místní vlhkosti a slané vodě se rány nehojily.

Opět jsme vyrazili skútrem na průzkum ostrova. Jeli jsme na úplný jih ostrova do místního národního parku.

 

Prošli jsme džunglí plnou zvláštních stromů a rostlin až k nádherné pláži s majákem na konci.

 

 

 

 

Kousek za pláží byla promenáda s pravidelně vysázenými palmami. Slyšeli jsme, že se tam vyskytují opičky, takže jsem se tam dost těšil – na rozdíl od Jany. Opičky tam opravdu byli, tentokrát si trošku agresivněji říkali o banán, který jsem měl pro ně připravený.

 

Cestou skútrem zpět jsme průběžně zastavovali na různých místech a zkoumali místní pláže a hledali tu nejkrásnější.

 

 

Dojeli jsme až na sever ostrova k přístavu lodí, kde jsme si koupili lístky na Koh Mook a jeden nocleh, protože jsme na Koh Mooku neuměli z domů ubytování sehnat. Při nákupu lístků na loď jsme udali přesné místo, kde jsme ubytovaní, aby nás mohl místní minibus vyzvednout a zavézt k lodi.

Cestou skútrem od mola zpět k naší chatrči jsme se zastavili u místních stánků plných jídel, mezi nimi různí brouci, krabi, švábi… nedostal jsem odvahu.

31.1.

Ráno mě Jana informovala o tom, že již „odpuchla“, čili opuchnutí obličeje bylo pryč a my jsme se uklidnili. Opět jsme se projeli na skútru do Old Town, dali nanuk a projeli jsme zbytek Koh Lanty.

 

Vrácení skútru bylo naprosto bezproblémové. Poté jsme se trošku věnovali opalování a čtení.

 

Zpět nahoru

 

1.2. Cesta na Koh Mook

Vyzvedl nás minibus, zavezl nás k menšímu molu na západě ostrova přímo u Old Town, kde jsme nastoupili na loď. Cestou na Koh Mook jsme míjeli ostrovy Koh Ngai a Koh Kradan. Ostrov Koh Kradan se nám z lodi natolik zalíbil, že jsme se rozhodli udělat změnu v našem plánu a tento ostrov zahrnout do našeho putování, což se málem stálo osudným.

Každopádně jsme dopluli až na Koh Mok, kde jsme našli naše ubytování. Zděná budova, opět jedna místnost a za zdí sprcha se záchodem. Vybalili jsme se a vydali se na pěší cestu napříč tímto malým ostrovem. Cestou jsme potkali skupinku Čechů, s kterými jsme si krátce popovídali. Také jsme zjistili, že ostrov je plný zajímavě zbarvených velkých pavouků, což Janu trošku rozrušilo. Cílem téhle pěší cesty byla krásná bílá pláž na západní špičce ostrova. Bílý písek na pláži byl příjemný na chůzi a mělká voda dovolovala jít hlouběji do moře.

Pláž byla plná mořských hvězdic. Cestou zpět přes ostrov jsme narazili na několik místních obchůdků, které si místní obyvatelé otevřeli u svých domů, ale ceny se nám zdály poněkud vyšší. Po návratu k našemu obydlí jsem si sedl v předsíňce a sledoval opičky, měl jsem zbytky toustů, kterými jsem je krmil. Bohužel jsou ale opičky chytřejší než jsem si myslel, a zatímco jsem jednu krmil tak druhá přiběhla zezadu a vzala mi celý sáček s tousty. Vzala tousty a s křikem utekla na strom. S křikem nás obou.

 

2.2.

Koh Mook je známý tím, že má jednu malou ukrytou pláž uvitř skály (Marokat Cave) a dostat se k ní dá pouze pomocí plavby skrz tmavou jeskyni. Vzali jsme si sebou čelovky, půjčili jsme si kajak na celý den za 500 THB a podle Google Maps jsme pluli rovnou k místu, kde měl být vstup do jeskyně. Bohužel byl zrovna příliv a do jeskyně se nedalo dostat, tak jsme tento cíl odložili a pluli jsme kajakem dál.

Za rohem byl průplav mezi skalisky, kterým jsme jeli dál Na konci byla úžasná pláž. Trošku jsme si tam odpočinuli a vydali se kajakem zpět. Při plavbě zpět byl u díry do jeskyně ukotven vojenský člun. Zeptali jsme se jich, jestli je již bezpečné vydat se do jeskyně. Řekli nám, že pokud máme čelovky, máme si přivázat loď a můžeme tam plavat. Skočili jsme do vody a v plovacích vestách jsme vplavali do jeskyně.

V jeskyni byla totální tma, moje drahá vodotěsná čelovka z Decathlonu dosvítila zhruba metr a půl přede mě, než zhasla úplně. Takže jsem byl odkázán na Janinu levnou čelovku, která měla pětkrát větší svítivost. Stejně jsme nevěděli, kam se v jeskyni vydat, a protože vím, že se v bludišti máte vždy držet pravé strany, tak jsme se vydali podél zdi jeskyně. Bohužel jsme doplavali do slepé uličky a začali jsme trošku panikařit.

Plavali jsme zpět a viděli jsme skupinku světel. Byli to lidé, kteří zrovna plavali ven z jeskyně, takže jsme se vydali opačným směrem.

Po krátké plavbě se před námi objevil světlý otvor, kterým jsme doplavali až do otevřeného místa obklopeného skalami s výhlídkou na oblohu. Byl to kousek pláže uprostřed jeskyně. Za ten zážitek to stálo, znovu bych tam ale plavat nemusel. Hlavně voda tam byla hrozně studená.

Zajímavé je, že na Koh Moku nemají mobilní telefony žádný signál.

Rozpočet se nám díky závislosti na místních ovocných šejcích krátil, tak jsme se rozhodli, že si druhou noc na ostrově pronajmeme pouze stan.

 

Zpět nahoru

 

3.2. Cesta na Koh Kradan

Rozhodli jsme se, že dnes navštívíme ostrov, který se nám tak zalíbil cestou na Koh Mook a neměli jsme ho v plánu. V poledne jsme sedli na loď, která směřovala na Koh Kradan. Ostrov to byl opravdu úžasný, jedna dlouhatánská pláž podél jedné strany ostrova, zbytek ostrova džungle.

 

 

Trošku jsme se báli o ubytování, protože jsme neměli nejmenší představu o tom co na ostrově je. Den předem jsme si přes internet zarezervovali jednu noc v místním – poněkud dražším resortu, s tím, že další dvě noci vyřešíme na místě. Vybalíme se v podobné chatrči, jako na Koh Lantě a jdeme na průzkum ostrova. S hrůzou zjišťujeme, že ceny na ostrově jsou 3x vyšší než na místech, které jsme nyní navštívili. Pokud zde máme zůstat 3 noci, začal jsem se trošku obávat o náš rozpočet. Sebou jsme měli knihu průvodce, která psala o levném resortu na samém jižním okraji ostrova. Rozhodli jsme se tento resort najít. Prošli jsme celým ostrovem až na druhý konec dlouhé pláže ale tam pláž končila a resort popisovaný v průvodci jsme nenašli. Rozhodli jsme se, že zkusíme jít kousek dál za pláž skrz pár kamenů.

 

Zjistili jsme, že díky přílivu to vypadalo, že pláž končí, ale po přeskočení pár kamenů jsme našli ještě další kousek pláže s posledním rezortem, který popisoval průvodce. Později jsme zjistili, že za přílivu je tento resort dostupný skrze ostrov, ne po pláži. S místním zaměstnancem jsme se domluvili, že si zde pronajmeme stan na následující noc.

Cestou zpět k našemu prvnímu zakoupeném noclehu se již stmívalo, začal odliv, takže pláž byla průchozí a my jsme se fotili při krásném úplňku nad mořem.

 

 

 

Pláže na ostrově byly jako z katalogů cestovních kanceláří, krásné, čisté, voda průzračná plná ryb. Později jsme se dozvěděli, že ostrov neobydlují žádní domorodci, že na tomto ostrově jsou pouze turisté a místní zaměstnanci, kteří se zde střídají.

4.2.

Dnes jsme se stěhovali na druhý konec ostrova do stanu.

Pán nám po příchodu okamžitě začal stan stavět. Na tomto konci ostrova jsem si užil to nejkrásnější šnorchlováni, úžasné korály a všechny možné druhy ryb. K tomuto ostrovu různé výletní lodě přivážely turisty pouze kvůli tomuto šnorchlováni.

 

Dnes nás čekalo nejdůležitější rozhodnutí – poplujeme dál na jih po ostrovech západního pobřeží Thajska až na neosídlený ostrov Tarutao? Nebo se vydáme zpět na sever po místech, která již známe?

Důvody pro pokračování cesty bylo hlavně to, že chceme vidět nové ostrovy a navíc máme koupenou letenku z této lokace zpět do Bangkoku, proti hrálo zejména to, že nás překvapily zvyšující se ceny za ubytování, jídlo a lístky na loď a s našim rozpočtem a zjištěním, že ne na všech ostrovech jsou bankomaty, jsme se báli, že s penězi nevyjdeme.

Nakonec jsme se rozhodli zariskovat a pokračovat v naši plánované cestě dál na jih. Koupili jsme tedy poněkud dražší lístky na loď směr Koh Lipe na druhý den.

 

 

 

  

 

Spaní ve stanu na této pláži bylo úžasné. Večer nám svítil do stanu měsíc, ráno nás probouzel krásný východ slunce. Takhle si představuju ráj.

  

 

Nejen na tomto ostrově pobíhala spousta psů. Zjistili jsme, že místní rezorty si pořizují malá štěňata, aby nalákala hosty, a když odrostou, tak je vypustí. Bylo nám jich líto.

 

Zpět nahoru

 

5.2. Cesta na Koh Lipe

Nasedli jsme na loď směr Koh Lipe. Na ostrově jsme neměli zařízeno žádné ubytování. Po vylodění nás obklopilo několik místních s nabídkou noclehu, ale počítali jsme s tím, že sami si najdeme něco lepšího a vydali jsme se kousek dál od pláže do středu ostrova. Vyšli jsme na menší vyvýšeninu a tam jsme si pronajali stan. To že se jedná o vyvýšení je celkem důležité, pokud chcete spát ve stanu. V noci totiž hodně fouká vítr. Věci jsme si odložili ve stanu a vydali se na procházku po ostrově, směrem na známou Walking Street. Celý ostrov je plný turistů, což byla změna oproti skoro opuštěnému Koh Kradanu. Zejména ale Walking Street byla přeplněná turisty.

Na ostrově jsme si nechali v místní domácí prádelně vyprat všechno potřebné oblečení a na druhý den jsme si to vyzvedli.

Noc, která měla následovat, se dá popsat jako dobrodružná. Stan jsme si museli postavit sami, snažili jsme si vybrat nejrovnější část pozemku, ale v noci jsme podle bolesti zad poznali, že se nám to moc nepovedlo. Navíc jsme si neřekli o matraci ani o žádnou deku, takže jsme spali vesměs na holé zemi přikrytí ručníky. Nejhorší byl ale ten noční vítr, s kterým jsme při stavbě stanu nepočítali, proto jsem stan přichytil pouze provizorně třemi kolíky. V noci – když začal sílit vítr – a stan nás celé zalehl – jsem pochopil, že i ten čtvrtý kolík bude důležité pořádně zatlouct.

Vítr opírající se o stěny stanu vám ale spánek moc neulehčuje a navíc i přes pevné upevnění stanu kolíky občas povolily a muselo se jít uprostřed noci znovu zatloukat.

Sprchy tam byly venkovní, podobné dřevěným kadibudkám. Stejně jako všude byla i zde pouze studená voda, když jste se ale stihli sprchovat přes den, voda byla dostatečně teplá díky nahřátým trubkám.

6.2.

U tohoto dne máme v deníku zážitků pouze tři poznámky – průjem, opalování, procházka.

 

 

 

 

 

 

7.2.

Nejen zde, ale všude v Thajsku nám hrozně zachutnaly místní palačinky.

 

Vzpomněli jsme si, že zatím nemáme koupeny zpáteční letenky do Bangkoku. Nekupovali jsme je zatím, protože jsme si nebyli jistí, kde naše cesta skončí. Tady jsme už ale věděli, že chceme letět do Bangkoku z Hat Yai, takže jsme sedli do internetové kavárny a koupili si dvě letenky.

Vydali jsme se na prohlídku všech pláží ostrova. K večeru jsme si na Walking Street dali míchané nápoje a po setmění jsme zůstali v místní venkovní restauraci, která promítala film Spiderman, který jsme v leže při večeři sledovali.

 

Zpět nahoru

 

8.2. Cesta na Koh Tarutao

Z turisty maximálně obsazeného ostrova jsme se vydali na naprostý protiklad tohoto místa – na ostrov Koh Tarutao. Ostrov, který je celý národním parkem.

 

 

 

Poprvé jsme zažili, že šofér neměl loď příliš pod kontrolou. Byly čím dál větší vlny, my jsme seděli na přídi spolu s dalšími cestujícími a čím dál více to s námi házelo, každá další vlna nás vyhodila více do vzduchu a nárazy byly čím dál tvrdší. Jedna cestující se neudržela, spadla na zem a z hlavy se ji spustila krev. Řidič (kapitán) si toho všiml až po chvíli a soucitně ubral plyn. Pár lidí se přemístilo na záď lodi, kde to házelo o poznání méně, na přídi nás zůstala jen hrstka.

Zde jsme zažili opravdovou divočinu, opravdovou přírodu. Nocleh jsme si opět zařídili až na místě, ve stanu. Varovali nás, abychom si stan nějakým způsobem zajistili a nenechávali v něm žádné jídlo, místní opice jsou drzé a do stanů se vloupávají. Někteří měli dokonce kolem stanu vybudováno jisté provizorní opevnění proti opicím, připadali nám jako blázni. Zatím.

 

 

Kolem stanu běhaly opravdu spousty opic a divokých prasat. Stan jsme měli postavený na takové pláži, jakou jsme dříve ještě nepoznali. Pláž měla na délku necelý kilometr, byl to malý záliv lemovaný skálami a rostlinami, pláž byla naprosto prázdná a osamělá, písčitá a mělká. K dokonalosti chybělo pouze to, že voda nebyla tak průzračná, jako na jiných ostrovech. Písek beze známky lidské stopy podél pláže to ale vynahrazoval.

 

 

 

 

 

9.2.

V místní správě národního parku jsme si půjčili dvě horská kola a vydali jsme se na cestu ostrovem. Ostrovem vedla kamenitá cesta. Uprostřed cesty se vyhříval obrovský varan, kterého jsme viděli poprvé v životě.

 

Rozhodli jsme se najít místní vodopády. Kolo jsme zaparkovali na kraji džungle s vírou, že zde se nekrade a dál jsme šli pěšky.

 

Po zhruba hodině osamělé cesty džunglí jsme narazili na první dvě osoby. Koho jiného na opuštěném ostrově potkat, než další dva Čechy. Poradili nám, že je nyní období sucha a nemá cenu se trápit až k těm vodopádům, proto jsme se po chvilce otočili a šli zpět.

Na kole jsme dojeli na Ao San a pak do místního muzea vězení Talo Wao.

 

Ostrov dříve sloužil jako vojenské vězení zajatců. Během druhé světové války zde selhalo zásobování, a z vyhladovělých vězňů i jejich stráží se stali mořští piráti.

Je zde několik cedulí popisujících co zrovna na tomto místě ostrova v minulosti bylo, několik zchátralých chatrčí, které sloužily jako vězení.

 

 

 

 

Zde jsme také potkali skupinku rozjímajících mnichů.

Když jsme se vrátili k našemu stanu, čekal nás menší šok. Stan jsme si vždy při odchodu pevně zašněrovali, aby ani chytré opice nepřišly na to, jak zip stanu otevřít. Ukázalo se ale, že se opice nějakým oficiálním vchodem do stanu vůbec nezabývají a díru do látky si udělají, kde se jim zlíbí. Z dálky jsme viděli místního zaměstnance, jak nám stan s úsměvem zašívá, a my jsme zjistili, že nám chybí toustový chléb se sklenicí marmelády.

 

S jídlem jsme tedy byli dokázání na jediný místní bufet, který byl otevřený jen v určitou hodinu.

10.2.

Udělali jsme si procházku k přístavu ostrova, místní vojáci zde trénovali potápění.

Zase jsem se bavil krmením opiček, zase mě přechytračily. Toustový chléb jsem měl skovaný v kapse a kousky jsem vždy podával nějaké opičce. Nejkrásnější zážitek je, když si to opička bere přímo z vašich rukou, případně si vaši ruku druhou rukou přitáhne. Takhle jsem jednu opičku krmil, která mě tímto chytře zabavila natolik, že jsem si nevšiml, jak se ke mně její komplic blíží zezadu a z kapsy mi vytahuje zbylý chléb.

Zde jsme se mimo jiné seznámili s jedním cestovatelem, postarší vysoký „dědeček“, s kterým jsme si povídali a žasli jsme nad tím, co nám vypráví, jak bez cíle cestuje. Byl to cestovatel, kterému se také na tomto ostrově zalíbilo, bohužel mu ale došly peníze v hotovosti a protože na ostrově nejsou bankomaty, musel plout dál.

 

Zpět nahoru

 

11.2. Cesta na letiště, Bangkok

Tento den byl, co se týká cestování, snad nejnáročnější.

Dopoledne nás na ostrově vyzvedlo auto, naložili nás na korbu a odvezli i s dědečkem k přístavu. Zajímavé bylo, že se zde auta pohybují tím stylem, že před každou zatáčkou troubí. Cesty tam byly úzké, takže by se tam dvě auta těžce míjela a tímto o sobě dávali vědět případným protijedoucím.

Nasedli jsme na loď a pluli z ostrova k pevnině. Cestou jsme potkali krásnou rybářskou loď.

Po vystoupení na pevnině jsme začali zjišťovat, jak se dostat dále na letiště. Na turisty tam jsou všichni připravení, takže nebyl problém najít minibus, který nás dovezl na letiště.

Na letišti jsme ještě potvrdili předem rezervované ubytování v Bangkoku a informovali jsme je, že dorazíme poněkud později v noci. Pak nás čekal let do Bangkoku.

Ubytování v Bangkoku jsme si zajistili přímo na rohu slavné ulice Khaosan Road, známé mimo jiné z filmu Pařba v Bangkoku. Netušili jsme ale, jak se z letiště k této ulici dostat. Po pár dotazech na místní jsme zjistili který autobus tímto směrem jede a nasedli jsme.

 

Místní autobusovou průvodčí jsme poprosili, jestli by nám neřekla, až budeme míjet tuto ulici, ta nám to přislíbila, ale moc důvěry nevzbuzovala. Pro jistotu jsem ji to po půl hodině cesty připomenul.

Po upozornění jsme vystoupili a vydali se na noční procházku slavnou ulicí. Ulice byla plná k prasknutí, všude světla, hudba, plno jídla, pití, tance… nakonec jsme dorazili k našemu ubytování. Zde se již jednalo o klasičtější hotel v porovnání s exotikou ostrovů. Po vybalení, umytí a krátkém odpočinku jsme se opět vydali na Khaosan Road. Místní obchodník nám nabízel jistou Ping Ping Show, dodnes nevím, o co se jednalo, tuším ale, že o exhibici stolních tenistů tam nešlo. Odmítli jsme.

 

 

Vrátili jsme se na náš pokoj

12.2.

Hlavním cílem tohoto dne bylo přemístit se z Khaosan Road k letišti Suvarnabhumi, u kterého jsme si rezervovali nocleh, abychom na zítřejší dopolední odlet měli dostatek času, byli blízko a nemuseli stresovat.

Ráno jsme tedy opět prošli Khaosan Road a začali zkoumat průvodce, co bychom chtěli v Bangkoku vidět. Památky nás popravdě ani jednoho moc nelákaly, i když jsme se jim nakonec nevyhnuli. Prvním našim cílem bylo navštívit největší nákupní středisko v Bangkoku, takže jsme začali zkoumat způsoby dopravy. Zeptali jsme se jednoho z projíždějících ťuk ťuků, za kolik by nás hodil k pár kilometrů vzdálenému nákupnímu centru. 300 THB nám přišlo jako přehnaná cena a vydali jsme se pěšky zkoumat hromadnou dopravu. Zeptali jsme se kolemjdoucího, zda nám nemůže poradit, jak se městem dopravovat. Měli jsme velké štěstí, představil se nám jako místní učitel angličtiny a byl rád, že si v tomhle jazyce může povykládat. Řekl nám, že zrovna dnes je „Den Budhy“ a státní ťuk ťuky musí každého zájemce vozit 2 hodiny po Bangkoku za 10 THB!! Na lístek nám napsal seznam památek, které se vyplatí navštívit. Řekl nám, jak poznáme státní ťuk ťuk a ihned nám jeden na ulici zastavil. Řidiči vysvětlil, že nemá cenu na nás cokoliv zkoušet, že mu dáme 10 THB a dal mu dříve sepsaný seznam památek.

 

Řidič nás zavezl k první památce, chtěli jsme mu zaplatit, ale řekl, že ne, že nás zde počká a pojedeme pak dál. Tak jsme se z povinnosti podívali na jistý chrám Budhy, kde byla socha Lucky Budha, popvídali jsme si s dalším kolemjdoucím – dalším učitelem – o jakou památku se jedná.

Ťuk ťukář nás zavezl k další památce – socha budhy Big Budha.

Třetí zastávka byl obchod s obleky, přesně takový obchod, před kterým nás varoval průvodce – tam nás měl řidič vysadit a budou nám nutit obleky. Pár minut jsme v obchodě ze slušnosti zůstali, nakonec jsme vše odmítli a po řidiči jsme chtěli další památku, ten nám ale nabízel další obchody. Řekli jsme, že v žádném případě, že chceme pouze památky a nakonec obchodní centrum. Zavezl nás tedy k dalšímu chrámu, ale tam nás vysadil a bohužel ujel, takže jsme byli neznámo kde a koukali jsme po další dopravě.

 

 

  

Průvodce varoval před tím, že pokud nám řidič nabídne podezřele nízkou cenu dopravy, znamená to, že nás bude vozit po obchodech, které mu platí provizi za to, že tam přiveze turisty. 

Místní taxikáři po nás mlsně pokukovali a nakonec se nás zeptali, co se nám stalo. Řekli jsme, že nás zde hodil řidič ťuk ťuku kterému jsme odmítli ježdění po obchodech. Řekli nám, že ten už se neukáže a potvrdili nám, jak to funguje. Nabídli nám, že nás za určitou částku dovezou tam, kde chceme, nebo nás tam dovezou za desetinovou cenu, ale musíme s nimi navštívit jeden z obchodů. Navzdory varování průvodce jsme se toho naopak rozhodli využít, a ve snaze ušetřit jsme souhlasili, že cestou zastavíme v továrně na šperky.

U vchodu do obchodu se nás ihned ujala jedna zaměstnankyně, která nás nejdříve provedla místností, kde lidé ručně brousili a lepili různé diamanty. Nakonec nás dovedla k vitrínám plných drahých kovů a hodinek. Když jsme paní informovali o našem rozpočtu, ihned s námi přešla na druhý konec obchodu k bižuterii. Ani tam jsme si nakonec samozřejmě nic nevybrali, paní to kupodivu nijak neurazilo, rozloučila se a taxikář nás hodil k našemu nákupnímu centru.

 

Venku jsme prošli pár místních uliček, které doporučoval průvodce.

 

 

 

  

 

V jedné úzké zděné uličce se sedělo na lavičkách a jedlo, jeden stánek vedle druhého nabízel různé místní pochoutky.

 

K večeru jsme si vzpomněli, že je důležité udělat check-in na zítřejší let a vytisknout si letenky. Jelikož se nám již na ostrově Koh Mook pokazil mobil a byli jsme bez internetu, začali jsme hledat internetovou kavárnu. Zeptali jsme se pár místních, asi třetí z nich se nám snažil popsat cestu ale nějak jsme to nedokázali pochopit. Zastavil tedy kolemjedoucího ťukťukáře a dohodl s ním pevnou cenu 50 THB a že nás hodí k internetové kavárně.

Ten nás zavezl k prosklené kanceláři nějaké firmy, vystoupili jsme a důvěřivě jsme mu chtěli zaplatit, on ale peníze nechtěl a řekl, že nás počká a hodí nás zpět.

V kanceláři z počátku moc nechápali, proč po nich chceme přístup k internetu. Nakonec jsme jim vysvětlili, že potřebujeme vytisknout letenky. Posadili nás k jednomu z počítačů a tam jsme si letenky vytiskli. Při dotazu kolik jsme dlužní po nás žádné peníze nechtěli, pouze se usmívali. O jakou firmu se jednalo doteď nevím, internetová kavárna to určitě nebyla. Ťuk ťukář se nás zeptal, kam chceme hodit dále. Protože už byl večer a tma, chtěli jsme se nějak dostat k letišti k našemu noclehu. Řidič nám řekl, že ťuk ťukem tam určitě nedojede, že je to dost dlouhá cesta a musíme si sehnat taxíka. Zavezl nás ke kamarádovi taxikářovi, s kterým jsme usmlouvali určitou částku a ten nás zavezl až k našemu noclehu.

Hotel byl až překvapivě pěkný, krásný vchod s recepcí a pokoje byly taky oproti předchozím zkušenostem příjemné.

 

V koupelně jsem si všiml kapající přítokové hadice k umyvadlu. Řekli jsme si, že si toho zatím nebudeme všímat, vybalili jsme se a šli se projít po okolí, na střeše jedné restaurace jsme si dali míchaný drink a pivo.

 

Pak jsme šli zpět na pokoj.

Hadice v koupelně kapala o něco silněji. Pro jistotu jsem o tom informoval recepci. Přece jen měli naší vratnou zálohu a je lepší vše včas nahlásit. Člověk sedící s kolegou na recepci byl zároveň místní údržbář – řekl, že se na to půjde podívat. Po zhlédnutí kapající hadice došel k opačnému závěru než já a hadice se dotkl – v tom okamžiku z hadice zašla tryskat voda všude po koupelně a já jsem jen ve dveřích koupelny nevěřícně koukal. Kde je uzávěr vody jsem neměl tušení a ještě pár sekund jsem doufal, že „údržbář“ ví, co dělá. Když byl ale skrz na skrz mokrý a stále se snažil stříkající hadici v plném proudu napojit zpět do kohoutku umyvadla, zeptal jsem se ho, zda nemám zavolat jeho kolegu z recepce – třeba bude vědět kde je uzávěr vody. Řekl, že je to dobrý nápad. Kolega přiběhl, odborně se postavil do dveří koupelny a nevěřícně koukal. Thajskou řečí spolu chvíli komunikovali, načež přihlížející údržbář asi dal mokrému chudákovi dobrou radu jak to vyřešit a ten udělal na hadici uzel.

Voda z hadice stále trošičku tekla. Zeptal se nás, zda nám nebude vadit, když přes noc bude umyvadlo mimo provoz. Jelikož tam byla ještě funkční sprcha, tak nám to nevadilo. Údržbář se po pár minutách ještě vrátil s izolepou a tekoucí hadici s ní kvalitně obtočil, takže již zůstalo pouze slabé kapání.

 

Zpět nahoru

 

13.2. Let do Moskvy a Prahy

Ráno nás místní mikrobus hotelu za menší úplatu hodil na letiště.

Tam jsme v deset dopoledne nasedli na naše letadlo a letěli do Moskvy.

 

   

Tam jsme přestoupili na let do Prahy a v Praze jsme byli tentýž den v osm večer. S časovým posunem nám přepravení z Bangkoku do Prahy trvalo 16 hodin.

Zjistili jsme, že tak pozdě nám již z Prahy žádný slušný vlak nejede a museli jsme zvolit České dráhy. Všechny kupé plné, sem tam bezdomovec. Zvolili jsme si jedno z nich. Šílený smrad, snažili jsme se raději usnout. V našem kupé byl muž, který – jak jsme zjistili později – cestoval načerno. Málem mu schovávání na záchodech vyšlo, kdyby za průvodčí nepřišla jedna žena s tím, že je toaleta nějak dlouze zamknutá.

Tak jsme zase doma.

 

Zpět nahoru

 

Celkový rozpočet

Hned na začátku prozradím pointu – včetně všech letenek, ubytování, cest a jídla nás tato dovolená vyšla na jednoho na týden na zhruba:

9.223,- Kč

Celkem jsme v Thajsku ale strávili 3 týdny.

Letenky jsme koupili celkem výhodně. Za let Praha – Bangkok s přestupem v Moskvě jsme zaplatili 2 x 11 592,- Kč.

Dále jsme si museli koupit vnitrostátní let – původně jsme koupili u společnosti Thai Lion Air zpáteční letenky Bangkok – Krabi za 2 x 1050,- Kč. Protože nám ale později změnili datum odletu a my bychom nestihli v Bangkoku přestoupit, požádali jsme o vrácení platby. Přes reklamaci podanou bance se nám to nakonec povedlo a koupili jsme si nové letenky. Tentokrát pouze Bangkok – Krabi za 2 x 740,- Kč. Zpáteční letenku jsme měli v plánu koupit až na místě podle toho, kde s cestováním skončíme.

Celkem jsme tedy za letenky za oba dali zhruba  2 x 11592,- Kč + 4 x 740,- Kč =

26.144,- Kč.

Jak to vypadalo cenově s ubytováním, cestování po ostrovech, jídla a ostatních výdajů ukazuje následující tabulka:

 

Celkem tedy toto dobrodružství vyšlo na 29.199,- Kč + 26.144,- Kč = 55 343,- Kč Na jednoho člověka to tedy vychází na

27.671,- Kč

Pokud si vezmeme, že naše dobrodružství trvalo 3 týdny, tak nás tato dovolená vyšla na týden na jednoho na

9.223,- Kč

 

 

Detailní ceny za jednotlivé položky – Thajsko 2015. Orientační přepočet na české koruny je prováděn pomocí tehdy aktuálního kurzu 100 THB = 75 CZK.

 

 

 

 

Zpět nahoru

 

Natáčení svatby v Irsku, červen 2015

Natáčení svatby v Irsku

V létě loňského roku 2015 jsem měl krásnou příležitost natáčet svatbu v Irsku. Před odletem jsem se těšil hlavně na krásnou přírodu, ale že to bude až takový ráj, v to jsem nedoufal. Jezdili jsme krajinou a vždy když nás nějaké místo nadchlo, vytáhli jsme dron a udělali pár záběrů. Díky tomu mám tuto krásnou vzpomínku:

Když projíždíte Irskou přírodou, první co Vás napadne je, že je zde zelená barva prostě zelenější než jinde. Přesto že jsou všude v okolí krásně barevné scenérie, natočené video muselo projít dobarvením v postprodukci. Jak taková postprodukce natočeného materiálu probíhá se můžete podívat v tomto videu:

08/2015 – Fotograf v záběru

Fotograf v záběru

Obecně je logické, že si na svatbě kameraman s fotografem musejí překážet. Fotograf chce vyfotit ty nejlepší okamžiky z nejlepších míst, kameraman se snaží o to stejné. Na svatbách které jsem natáčel jsem měl v drtivé většině případů na fotografy štěstí, z mnohých se stávají kamarádi.

Občas ale natrefím na člověka, který se cítí nejlépe v záběru mé kamery. Tentokrát jsem udělal výjimku a nepovedené záběry jsem nemazal. Z nepovedených záběrů jsem udělal pro nevěstu bonusové video.

Nejvtipnější na tom všem je, že právě díky tomuto videu jsme mohli s přítelkyní strávit víkend na zámku Berchtold. Vyhráli jsme soutěž o nejlepší svatební video na iDnes.cz.

 

Článek zveřejnil i server NATOCVIDEO.CZ:

Takže díky Davidu Bernardovi se nepovedené záběry nakonec v dobré obrátily.

 

 

 
 

11/2015 – Svatební sezóna 2015 končí!

Svatební sezóna 2015 pomalu končí

Nejen „svatební“ sezóna 2015 pomalu končí a já chci tímto poděkovat za spolupráci všem svým klientům – i když slovo klient není přesné, protože z většiny z Vás se stali mí přátelé 🙂 Nejen v letošním roce jsem měl štěstí na fajn lidi, postupně jsem poznával veselé snoubence a vždy byl při tom, když se z nich stávali šťastní novomanželé.

Nejkritičtější fází při výrobě svatebního videa je moment, kdy novomanželům zašlu odkaz na svatební klip a čekám na jejich reakci. Mobil nepouštím z ruky do doby, než mi odepíší, zda jsou s videem spokojení.

Vaše reakce pro mě byly (nejen) letos tou největší odměnou a níže vkládám ukázku Vašich odpovědí, jako mou vzpomínku na rok 2015! Všem moc děkuji!

 

 
 

09/2015 – Práce na svatebním videu

Práce na svatebním videu

Asi je to u každého kameramana jinak. Stejné je u všech jen to, že ve svatební den musíme být uprostřed hlavního dění a vše potřebné natočit. O stylu natáčení zase někdy jindy.

Po svatebním dnu začíná pro každého kameramana ta neméně důležitá část práce – postprodukce. Někoho čekají dva dny tvrdé práce a video je hotové, jinému to trvá týden a novomanželé mají výsledek. Proč to teda zrovna mě trvá měsíc?!

Kdybych mi dokázal někdo poradit, jak moji práci dělat rychleji, prosím dejte mi vědět. Já si ale myslím, že to prostě v mém případě nejde.

Každý den strávím nad svatebním videem zhruba 4 hodiny. 30 dnů x 4 hodiny je 120 hodin. Zkusím nastínit, jak ta práce vlastně vypadá:

1. den – Kopírování, zálohování dat

První krok je nejdůležitější – všechna data se musí zálohovat minimálně na dvě místa, v mém případě raději na 3 a více. Nerad bych se dostal do situace kdy musím novomanželům oznámit, že pokud budou chtít svatební video, musí se svatba zopakovat. Toto zálohování a kopírování provádím ještě ve svatební den (respektive v noci na přelomu dalšího dne). Průměrně mám z každé svatby 300 GB dat. Kdybych tyto data neměl ještě daný den na třech místech, asi bych moc klidně nespal. Navíc ještě ten den kontroluji, jestli jsem na svatbě nezapomněl nic z vybavení a posílám nevěstě SMS se seznamem věcí které bych potřeboval někam schovat do příštího dne. Za to se všem nevěstám dodatečně omlouvám. Někdy mám i světlejší dny a na zapomenuté věci si vzpomenu už cestou ze svatby, auto otočím a přichází na řadu práce asistenta – poté co jsme se se všemi dlouze loučili se musí nenápadně opět vplížit na svatbu a posbírat zapomenuté nabíječky a stativy.

2. až 6. den –  Synchronizace dat, hrubý střih

Následující den provedu synchronizaci záběrů ze všech kamer a začnu hrubým střihem. Hrubý střih probíhá další 4 až 5 dnů. Hrubý střih spočívá v tom, že všechny záběry (ze všech kamer zhruba 16 hodin záznamu) od začátku projíždím a vystřihnu všechny nepoužitelné záběry, nechám pouze ty, které lze případně použít. Z pětiminutového záběru se stane pro promazání třeba 10 dvou až pětisekundových záběrů (např. při natáčení dekorace, u záběrů z obřadu to je ale podobné). Přitom jedním uchem poslouchám zvukovou stopu – abych např. nesmazal nějakou pěknou hlášku manžela.

Z 16 hodin záznamu se stane 6 hodin záznamu. Nyní můžu začít komponovat video. Mám již pouze záběry, které vím že mohu použít.

7. až 15. den –  Kompozice videa

Nyní již musím mít od novomanželů seznam skladeb, které chtějí ve videu mít. (O hudbě do vide zase jindy). Nejdříve vyberu skladbu, která se k dané části videa hodí a do rytmu dané hudby vybírám záběry a stříhám je tak, aby seděly do stylu hudby. Když hudba graduje, použiji akčnější záběry s rychlejším střihem. U pomalých částí skladby naopak. Při střihu poslouchám také natočený zvuk záběrů, abych kvůli redukci záběrů nepřišel o pěkná slova nějaké osoby. Skladby vybírám také podle toho, zda mám i instrumentální vezre. Někdy z originální verze skladby plynule přejdu do instrumentální verze, aby bylo dobře rozumět mluvenému slovu. Případně skladbu zesiluji a ztlumuji podle toho, jak zajímavé ruchy jsou natočeny. Někdy je ve videu pouze skladba, někdy pouze ruchy a slova, většinou ale kombinace obojího.

Výsledkem je zhruba hodinové video.

16. až 17. den –  Korekce zvuku

Nyní se vrátím na začátek sestříhaného videa, pevně nasadím sluchátka a řeším pouze zvuk. Použité skladby zesiluji a zeslabuji v určitých částech podle toho jak používám ruchy z natočených záběrů. Za 1 až 2 dny mám zvuk celého videa v pořádku.

18. až 19. den –  Barevné korekce

Opět se vracím na začátek videa. Na všechny záběry aplikuji barevné korekce, abych dosáhl jednotného vzhledu a trošku zatraktivnil vzhled vida. Po tomhle poměrně hromadném kroku následuje to složitější, pomalu projít záběr po záběru a hledat, kde jsou záběry moc světlé, nebo moc tmavé a upravit je. Najít přepaly a odstranit je, pokud to jde. Najít bledé nevýrazné záběry a zvýšit kontrast, případně naopak. Někdy to chce každé dvě sekundy úpravu, jindy lze upravit celou minutu videa najednou. 

20. den –  Stabilizace záběrů

Poté si celé video pustím od začátku a hledám, který záběr se mi nelíbí, protože se kamera zatřese. Většinou jde o záběry ze slideru, které i když vypadají na první pohled dobře, tak pokud na nich provedete softwarovou stabilizaci, stoupne jejich kvalita o dalších 50 procent! Takových záběrů mám ve videu zhruba 100, každý z těchto záběrů musím zvlášt vyrenderovat, provést úpravu v jiném software a opět je vložit na původní místo. Práce to není nic moc záživná, ale za jeden den je hotová.

21. den –  Render + kontrola

Následuje render celého videa, výsledné video nahraji na flash disk a pustím si ho na televizi. Do ruky si vezmu blok s propiskou a od začátku video sleduji a dělám si poznámky. Občas se mi nelíbí přechod mezi střihy, občas si všimnu špatného zvuku, nebo nějaký záběr nepůsobí dobře. Občas zapomenu nějaký záběr vystabilizovat atd atd. Vždy si dělám poznámky s přesným časem kde chyba je. Takto popíšu zhruba dva listy papíru a tyhle chyby pak opravím a znovu vyrenderuji. Za jeden den se to dá zvládnout.

22. až 23. den –  Svatební klip

To na čem novomanželům nejvíc záleží – svatební klip – je na řadě. Už v průběhu předchozí práce jsem si dělal poznámky, co by v klipu mohlo být, které záběry jsou do klipu ideální a která slova a zvuky použít. Celé video si pustím od začátku a dělám si značky u každého záběru který možná použiji. Ostatní záběry smažu a ze zbylých začnu dělat klip. Tvorba klipu prochází naprosto stejnými kroky jako tvorba celého videa. Za 2 dny je klip hotový.

24. den –  Kompletace

Hotový klip zasílám novomanželům a začínám kompletovat video. Z každé kapitoly videa vytvořím 50 sekundové videa, která použiji v DVD pro výběr jednotlivých kapitol. Vytvořím 50 sekundové video, které se bude promítat na pozadí menu DVD. V programu vytvořím všechna potřebná videa, která budou tvořit jednotlivá MENU výsledného DVD a v dalším programu dám tyto videa dokupy. Výsledkem je DVD, které po vložení do přehrávače nabídne menu s výběrem, zda chcete video přehrát, nebo vybrat určitou kapitolu. Případně je zde volba pro přehrání bonusového materiálu (soutěže na svatbě atd.)

Následně poprosím svatebního fotografa, jestli by nebyl tak hodný a neposkytl mi nějaké fotografie na obal DVD. Ještě se mi nestalo, že by ochoten nebyl, dodatečně tedy všem fotografům ještě jednou díky. Udělám seznam použitých skladeb, který je potřeba pro vložení do obalu DVD. Vytisknu obaly, vystřihnu je, vypálím jednotlivá DVD (případně BluRay) a disky také potisknu.

Pro důvody archivace ještě všechna vyrenderovaná video nahraji na flash disk ve fullhd kvalitě, přidám tam všechny použité potisky a obraz DVD disku, aby si novomanželé mohli kdykoliv v budoucnu udělat kopii. Za jeden den se to dá zvládnout.

————————–

Tento popis vytváření svatebního videa přijde asi jiným svatebním kameramanům k smíchu, takhle se touto prací uživit nedá. Naštěstí je to „pouze“ můj koníček a tenhle komfort si pro novomanžele můžu dovolit. Pokud bych se tvorbou svatebních videí živil, musel bych trojnásobně zvednout cenu, nebo nakoupit hodně redbullů.

Takto zvládám natočit a zpracovat zhruba 10 svateb ročně s tím, že občas natočím i něco komerčního nebo soukromého.

 
 

07/2015 – Doporučené stránky

Doporučené stránky

Níže jsou stránky lidí, s kterými spolupracuji a které mohu maximálně doporučit.

Háčkování s paní Jani – Ručně háčkované hračky. Za každou hračkou jsou hodiny a hodiny práce.

Fotograf David Bernard – fotograf s kterým rád spolupracuji jako kameraman, i když ho mám na svatbách v záběru častěji než nevěstu.

Fotograf Jan Vlček – fotograf s kterým jsem natáčel svou úplně první svatbu a dodnes jsem rád, pokud se na nějaké svatbě zase vidíme.

The Beast And Beauty.com – cestovatelé Milan a Petra a jejich stránka plná fotografií z cest a zajímavého čtení

 
Loading...
X
Napište mi:
Napište mi: